Krásný a hořkosladký

...A ty moje lásko dnes balíš do nemocnice. 2 pyžama, pantofle, župan…A já, já začala plakat. Mlčky jsi mě pohladil po vlasech. Často není třeba slov. Dolehl na mě smutek nad tím, že nic nebývá tak jak jsme si přáli a že život nám chystá další zkoušky jak by ty předešlé prostě nestačili. Hej chlape, koukej se vrátit koukej milovat do posledního dechu, protože mě pod srdcem roste nový život. Tvé děti. Jsou ještě tak malé a zranitelné. Jaký by byl jejich život bez táty. A to nemluvím o těch 3 co tu už jsou, co teď tolik touží po tvé pozornosti, těch co ještě teď štěbetají a nechtějí spát. Zlobíme se na ně a přece víme, že to jejich pobíhání po domě je tak krásné...
A jak bych žila já bez tvé lásky. Já vím žila…ale ty se vrátíš vím to. Máš sebou přece andílka. Toho co vyplavilo jezero Como na naší poslední cestě, toho co jsem našla na pobřeží. Toho, co nás pohotově vytrhl z pocitu, že si nerozumíme a uklidnil naše vnitřní šrámy.
Je to celé jak z románu, ne nemyslím že hloupého, spíše románu, který psal život. Krásný život. Hořkosladký a báječný život. Jo román…pořád říkám, že napíšu román. Román o mě a mých vzletech a pádech. Román o tom, jak to v ženském světě chodí, světě, jemuž někdy vůbec nerozumíš, ale vím, že by jsi chtěl. Taky bych ráda sepsala všechny tři naše cesty. Benátky, Belgie, Sever Itálie, ne holá fakta, spíše to co na takových cestách prožívám, s jakou radostí se dívám pod povrch všech těch krás, jak ráda se jich dotýkám…tolik bych chtěla psát. Někdo však do mé, tehdy dětské mysli vložil pocit, že nejsem dost dobrá. Kurva, taková blbost. Snad dokážu naše děti tohodle pocitu uchránit. Pohádky, básně, projekt pohádky na míru, kniha s vtipným popisem léků z homeopatie a navrch ilustrace. Chtěla bych číst, psát a tančit. Tanec…och jak dlouho po něm toužím. Být spoutána pohybem…odevzdat se mu, a nejen jemu, také hudbě. Mít hedvábné šaty a žádné prádlo, jen vítr, bosé nohy a vnitřní tóny jež vedou každý krok.
Jsem snílek…a ty, ty mi říkáváš, že díky snění překračuji hranice myslitelného, že si něco umanu, všichni to zpochybní a já stejně jdu a udělám to. Ano jí vím . Někdy to stojí peníze, čas a nic z toho. Nebo ne tak docela NIC. Zkušenost, pocit, že smím vyšlapávat vlastní cestu a ne nutně jít s davem, nemám ráda dav. Bojím se uniformity, děsí mě stejnost a slepá poslušnost…ale teď, teď mám opravdu strach. O tebe, děti o nás…o malé bublinky…Jediné co vím je, že zítra budu zase ta statečná holka co vstane jako by nic a o všechno se postará…Láska je silnější než strach, a láska stále žije!