Od jinakosti k ...

Dnes jsem místo oběda opět zašla s nějakou bagetou k řece ... Jsem na školení v jedné obrovské novodobé budově na břehu Vltavy. Letos v létě jsem tu u řeky proseděla nejeden oběd.

Jo, u plynoucí vody se mi líp přemýšlí. Jako tehdy, když jsem začala chodívat na břeh Hornádu. Hledala jsem odpověď, proč jsem jiná. Bylo mi tak patnáct, právě jsem začala chodit na střední školu – gymnázium – a hledala odpověď, proč si víc rozumím a umím popovídat třeba s naší třídní, nebo prostě se staršími lidmi, nebo s malými dětmi, ale nikoliv s lidmi v mým věku.

Pamatuji si, že někdy na základce jsem chtěla být jako ostatní, mít rodiče, co jdou ráno do práce, odpracují si svých x hodin a pak se vrátí. U nás to bylo jiné již za totáče. Naši byli umělci na volné noze. Už tehdy se u nás existovalo nepravidelně – od zakázky k zakázce. Vlastně jediný pravidelný příjem domů byly jen dětský přídavky. Spolužáci – tedy zejména některé spolužačky si myslely, že jsem dcera boháče. Odněkud – nejspíš od rodičů slyšely, kolik je cena za monumentální díla, ale já jim neuměla vysvětlit, co vím trochu líp až teď, že zapomněly propočítat tu sumu s náklady na materiály, na realizaci díla, a že takové dílo vzniká i několik měsíců. Někdy jsme doma opravdu existovali jen z přídavků, jindy byla pohoda.

Čím víc jsem chtěla být jako ostatní, tím to bylo horší. Ať jsem chtěla nebo ne, furt jsem vyčnívala. A pak mi ještě narostly prsa. Pak jsem si na své jinakosti začala zakládat. A taky to nikam moc pozitivně nevedlo.

Někdy si myslím, že jsem již vyrostla z té beznadějné snahy být jako ostatní, zařadit se do stáda. Ale ani si nemyslím, že být jiná, je nějaké terno. Prostě i když se snažím sebe víc – vyčnívám. A když si na tom začnu zakládat – tak zase nabourám.

Jsem jiná obalem – mám jiné zkušenosti, které mě formovaly, mám svůj temperament ...
ale vevnitř se moc neliším od vás všech – taky cítím bolest, radost, vztek, smutek ...

A přece někdy mám pocit, že jsem trochu jiná jako většina – když tak lidi kolem sebe poslouchám – přijde mi, že jsem ve své podstatě mnohem větší optimista a vcelku docela spokojený a šťastný člověk. Možná je to jen vírou, že to štěstí prostě mám. Když jsem prvně řekla nahlas, že jsem šťastný člověk a že jsem asi prostě narozena pod šťastnou hvězdou, tak jsem měla pocit, že se rouhám a že již hned zítra budu potrestána tou největší smůlou. A možná ta největší smůla tam někde na mně opravdu čeká.
Ale teď ? Teď jsem šťastná a spokojená. A přeji Vám všem, kdo si takový pocit přejete, aby jste to tak opravdu cítili – teď – ne zítra, ne pozítří, ne když bude ještě to nebo tamto doděláno ... ale TEĎ! Kdy nevíte, jestli budete mít po Vánocích ještě práci, kdy víte že vztahy se spíš rozpadají, než mají tendenci vydržet, kdy nevíte, jestli zítra Vám neumře někdo blízký, když víte, že jste někomu ublížili, aniž by jste chtěli, ale již to nelze změnit a nejspíš již zítra je dost možné, že ublížíte někde jinde znova, ale taky víte, že jste někoho potěšili a zítra potěšíte zase někoho jiného, nebo někdo potěší pro změnu Vás, nebo Vám zdánlivě ublíží – ale časem se vždy ukáže, že Vám vlastně pomohl ...

Ce la vie!

A ten můj je docela pestrý ... děkuji Vám všem ...