Kůň

Okovaná široká kopyta dopadala do vlhké hlíny na liduprázdné cestě. Kaštanově hnědý kůň, který přes svůj věk stále neztratil svou krásnou barvu, měl kolem útlé hlavy nedbale uvázanou ohlávku. Starší muž věděl, že zvíře by stejně neuteklo.

Vedl koně na jatka.

Starochova rodina byla chudá a koně si už nemohli dovolit živit, jelikož byl starý a na práci se už nehodil. Ale za ty roky se stal členem rodiny. Oba, muž i oř teď šli se svěšenou hlavou, jakoby se nechtěli dívat na to, co je čeká. Otec rodiny se přemáhal, nechtěl koně utratit, ale věděl, že mu nic jiného nezbývá. Kůň to věděl také, a kdyby muži utekl, akorát by všechno zhoršil.

Muž zatáhl za oprať, aby dal koni poslední sbohem, a když se koňská šíje pohnula na odpověď, vytáhl z kapsy dvě kostky cukru a vsunul mu je pod teplý čumák. Kůň pomalu a vděčně přijal svůj poslední pamlsek. Muž zabořil svůj umolousaný obličej do vřelého těla. Zvíře mělo tak hebkou hřívu a srst vonící senem.

Stařík potlačoval slzy, které se mu draly z očí, až mu to s tělem trhavě třáslo. To zvíře bylo citlivější a moudřejší než hromada lidí, které ve svém životě potkal. Takový osud si majestátní kůň rozhodně nezaslouží.

Cesta přecházela v silnici a silnice mizela v budově, která se utápěla v šedivých tónech. Poté už se vše odehrávalo, jakoby se to dělo za mlžným závojem a oba účastníci postupovali v čase rychlostí střely.

V cíli, ke kterému oba neúmyslně směřovali, zastavili. Kůň stál klidně. Svůj úkol splnil, co ho čeká dál, to už ho netíží, hlavní je, že jeho rodina bude mít z čeho žít.

Děd se na koně nemohl podívat. Bylo mu to tak líto. Však zvedl hlavu a v té poslední chvíli, kdy z pistole vyšel dutý výstřel, spatřil v nádherných lesklých očích koně něco, co mu dalo naději.

Vděčnost a naprostý mír.