Noc je nelaskavá

...za nocí bez tebe
oblékám samotu
jako kůru stromu
do kterého před sto lety
uhodila síla zloby

jsem slabá

přetvářkou smyslnosti

cizinka
co mám pod kůží
co na dně sklenky
hledá výkřikem do tmy
tebe

bezmoc

lesní víla co se mění ve vlka

mrazivá

hořím

keř
ještě zvěstující

bílá něha
s rozevlátými vlasy
a nestoudností
zakódovanou
do nahoty
syrových pocitů

povětrná žena
však jen pro jednoho muže

dávám

i to špatné co mám v sobě

se stejnou vášnivostí

bolavá
trnitá
hřející
nejskvělejší

dávám se
celá beze zbytku

na petlice uzamčené dveře
k útěku...

sobě nenechávající si nic
ani sílu dechu

snad jen strach
z nedostatečnosti
toho co mohu dát


.
.
.
/dotek Chopinova deště
přetrhl souvislosti/
.
.
.

to ty mi proudíš krví
jako míza
podobná sladkému medu
co si přidáváš do čaje
při společné snídani

jen tvou hebkou přítomností
se dokážu rozesmát
volností křídel
zapůjčených od vlaštovek

jen tvým intelektem
tvým nadáním
objevuji v sobě
neobyčejnost
touhu být lepší
než ukazuji

.
.
.
tma nadrzo proniká do těla
a ty jsi ten nejbližší
tím naprosto neuchopitelným
nejsladším smyslem
obyčejné samozřejmosti...
.
.
.
jsi
.
.
.
milovaný