DUHA

Jednoho dne na jednom okraji města a nad jednou zahrádkářskou kolonií se schylovalo k dešti. Při první kapce, která začala kopulovat s kapkou potu na mém čele, jsem přidal do kroku.
„Panáčku, pote sem!" vyvracel vlevo moji hlavu zvýšený mužský hlas.
„Dobrej. Copak?“ tázal jsem se s očima upřenýma do neudržovaného svahu neoplocené zahrady.
„Pote sem!“ dožadovala se malá postava v šedých manšestrácích a tričku s nápisem "LOL".
„To víte, já tam půjdu a vy mě zbijete,“ blížil jsem se nedůvěřivě k hranici pozemku.
„Ale nezbiju. Pote sem!“ přemlouval chlapík a pootočil se ke mně levou stranou.
Tam, kde měla viset levá ruka, plandal pouze ušpiněný rukáv trika. Metrovými kroky jsem překonával rumiště a marně se vyhýbal začínajícímu lijáku.
„Pote, pote sem! Pote se schovat! Já su Fanda,“ představoval se mi chlápek s mastnou přehazovačkou na hlavě podávaje mi zbývající ruku.
„Co byste potřeboval?“ ptal jsem se invalidy, který byl tak malého vzrůstu, že když jsem na něj se skloněnou hlavou mluvil, vypadalo to, jako bych si povídal
s poklopcem.
„Podej mně, sim tě, tam ten tabák,“ tykl mi a zvedal zrak k listům, které se sušily vysoko u střešního trámu.
Bez větších problémů jsem mu vyhověl, oprášil z ramen spadlé kousky a sledoval, jak Fanda vytahuje ze šuplíku stolu od šicího stroje Veritas robustní dýmku a u toho mi znova vyká: „Pote sem! Děkuju moc. Ta moje stará je vysoká jak maják na ostrově Faru a dycky to pověsí až tam, kde i kominíci mají závrať.“
Dovedně napěchoval fajfku jednou rukou, strčil ji do pusy a zažehl zapalovačem plynového sporáku. Zpracovaný dým vydechoval na mě a já byl po pár výdeších totálně zkouřený. Musel to být sakra materiál, protože jeho síla ve mně vzbudila halucinogenní chvilky, ve kterých jsem viděl ta mračna dýmu jako komiksové bubliny s nápisem "Pote sem!“. Usalašil jsem se mimo dosah kouře na obrácený džber a položil si nohu na dvě poloplné bedny od pivních lahví.
„Hrajete na basu?“ ukazoval jsem prstem na přepravku.
„Hraju, ale jenom na šmitec,“ smál se Fanda a fajfkou si přejížděl kolena.
„Máte, koukám, celkem splávek,“ prohodil jsem a zatřesením nohy rozezpíval flašky.
„To chlastá moje stará. Já nepiju od té doby, co jsem přišel o paprču, když jsem chrápal u kolejí úplně namol. To znamená 26 roků,“ rozpovídal se Fanouš o družce a svém údělu.
Měl dlouholeté trápení se ženou, kterou vytáhl z ulice, ale nedokázal ji udržet od alkoholu. Do oběda vyspávala s kocovinou, k obědu si uvařila grog, který proložila borovičkami a ve stejném duchu pokračovala i při svačině a večeři. A aby prý dobře usínala, mrskla před spaním dvě tři pivka.
„Kolik vlastně měříte?“ zeptal jsem se Fandy s vážným výzorem.
„Ráno mám 153 centimetrů a v poledne jsem vyšší,“ usmíval se poťouchle.
„Jak vyšší?" dožadoval jsem se vysvětlení.
„No, když mě stará nasere a nic mi k obědu neuvaří, tak
z toho rostu,“ vrtěl hlavou za mého smíchu.
Přestalo pršet a vykouklo slunko. Za okopanými dveřmi chaty se začaly ozývat podivné zvuky a zaznělo několik peprných nadávek. Já se tedy raději zvedl a v tichosti se rozloučil s díkem za poskytnutí přístřeší. Klopýtal jsem přes mokré hroudy a kvapem se vzdaloval chatrči, ze které právě vycházela ta, která pila jako duha.

Hezký den!