Snůška "přiopilých" veršů

Dva roky čekám, co se stane
Zda se mé tělo prochlastané
roztrhne vejpůl pod detoxem
Dva roky čekám. Rok tam, rok sem

Zatím mne stále všechno bolí
Sžírá mne stesk a můj šat moli
Sžírá je hlad a mne zas tréma
když si dál hraji na bohéma

Přestože jsem si vědom toho
že nemám nic, jen strachu mnoho
(o sebe ne, a toť mým plusem)
vždy, když se vzbudím, nadechnu se

V nádechu skrývám spoustu „...,ale...“
to když chci všemu dávat vale
Ve chvílích, kdy mne radost děsí
nakládám duši do depresí

společně s raným, čerstvým splínem
voňavým koprem, řepou, kmínem
uzavřu pevně do sklenice
s vajgly, z nichž slábnou moje plíce

Přiznávám ale... bral bych všemi
deseti (osmi... ...klidně třemi)
možnost, že verše v příštím díle
budou znít méně "přiopile"

Doteď si jenom protiřečím
Vědět, co dál, mne zbaví křečí
Poraďte! Pošlu stovku díků
Já v tom mám guláš. Bez knedlíků