Střípečky života XXXI.

Píšu

Obilí vrostlo do chleba
a já mám hlavu na polici.
Nechávám ji rozjímat.
Zlatou hroudou gumuji
co právě píši.
A skleněné stromy na ulici
stávají se nerozbitnými.
Dnešek se motá do trní
a já nemám nůžky.


Sedím

Sedím na dubovém pařezu
průměr metr.
Zadkem nasávám ohromující energii
vycuclou tím starým dřevem až z kořenů země
vcuclou do mě.
Do sebe soustředím osamělou krásu vášně
a intimnost utkanou ze vzdušných závěsů.
Věčnost začala.
Na zádech celou přírodu unesu.


Potkávám se

Vidím nohy, co pode mnou jdou.
Jsou moje.
A ruce bimbají se po stranách těla
jak přelomené tyče.
Ten rozvrzaný stroj, co kráčí ulicí
jsem já?
Udivena, že se potkávám
nekoukám
a zakopávám
au…
Šroubky se ze mne vysypaly
některé až do kanálu skutálely.
Celá jsem se rozpadla na kusy.
Bez rukou se neposbírám.
Už se nepotkávám.



.