Anděl smrti

S dýmem létám, vznáším se a jeho pach mě vodí,
komíny, střechy jako choboty a stopy sloní.
Šedý satén vzduchem pluje, chvilku tady, chvilku tam,
jako mlha padá mraky, jede, září, mocný klam.

Jako motýl zvedám svoje černá křídla, letím,
chvilku dýchám, chvilku se dusím rudým šustím.
Napnu každé snědé pero, vládnu větru, letím vzhůru,
čisťounké mraky v mžiku měním ze snů na noční můru.

Rychleji a rychleji padám vzhůru, úsměv prohřeje mi tvář,
mraky, to jsou noční ovce, letím, padám na polštář.
Chmýříčka tančí tanec, co nemá konce, balet.
A já se k nim přidám a tančím ve střemhlavý let.

Pera jako krystaly z inkoustu a černé, zdobené uhlem,
lehká, vznešená krása, přesné krajky, obsidiánový lem.
Letím vzhůru, skrz oblohu.
Letím vzhůru, jak jen mohu.

Moje jméno temné je, jsem ohně dítě.
Moje srdce temně hoří, jeho trpké sítě.
Nejsem stvořen z dobré vůle, nemám žádné svědomí,
konat zlo mám v krvi, čiré zlo mé oči zakrví.

Vidím svět, jaký je a jaký byl, ale to co bude neznám.
Budoucnost je jako závěs z kouře, černo bílý záznam.
Páska prázdná, film z fotoaparátů osudu.
Co se stane, koho potkám, který čas, kde budu?

To co bude, ovlivnit se dá lehce, stačí krok vlevo, vpravo.
Volba to je možnost jak měnit svět, ale nikdo neříká bravo.
Jedna lehká, jedná těžká, co dělat, čekat rychle, spěchat pomalu,
volba dělá rozdíl mezi mírem a mrtvými vojáky u valu.

Přistávám na poli smrti, hroby zdobí svatou zem,
květy v kruzích, svící záře chrání hroby noc i den.
Branka vrzne, kdosi vkráčí po kamenné cestičce.
Dívka slzy neskrývá, je sirota, nese květy matičce.

Anděl v mysli něco cítí, mocný cit se v něm pohnul,
srdce ledem kryté taje, úder bleskem jako kůl.
To je láska, cosi zašeptá v jeho hlavě,
láska mate lid, nejen lidstvo plete hravě.

Anděl v mysli cosi skrývá, je to smysl jemu známí,
někdo tu dnes zemře, strážce mrtvých mrtvé vábí.
Jediný člověk zde, ta dívka, ale ona nesmí zemřít tento den,
okřídlený pláče, slzy hoří v trávě, květy vzplanou, kouř se line ven.

Dívka klečí u náhrobní desky,
anděl smrti v sobě krotí blesky,
dívka vstává, kráčí po cestě zpět,
anděl smrti v dlaních drží květ.

U hřbitova starý strom se sklání,
z jeho vrchu, pohled do širých strání.
Cesta vede pod jednou větví,
stará větev se brzy půlí ve dví.

Anděl dusí v sobě city jako nikdy dřív,
on přeci chrání mrtvé, na živé nemá vliv.
Pomocnou ruku by jí dát chtěl,
sic její duše uletí jako roj včel.

Mladé děvče kráčí pod vetchým stromem,
křupnutí, dívka jde vlastním hrobem.
Větev padá tiše k zemi,
anděl obrací se k nebi.

Z čista jasna z nebe světlo světlem letí,
záblesk, vítr hýbá stromy, hladí okvětí.
Anděl dech zatají, dívka stojí na stejném místě, kde stála, stojí stále,
prosby byly vyslyšeny, dívka živá je, ale její tělo podobá se skále.

Anděl s pláčem k soše letí, lucernou si svítí,
Pohladí ji po hlavě, vlasy z kamene pokryje kvítí.
K nohám lucernu ji dá, na památku, ať hezky hřeje,
Ať se jiným lidem daří, on jiným láskám štěstí přeje.