Odešla mýtinou mi

Měděné údy západního slunce
natahují na skřipec večera
tělo mého stínu,
romantická chvíle co by kat
vytrhává srdce vzpomínkám
a čubka nenávist
zevlující u rozšklebených stehen dubů
prohrabuje
zbytky dodýchalých spoluchvil.

Urousané škraloupy polopravd namísto bláta,
jímž tehdy šlépěje milovaně vedly
malé s velkými, od sebe, k sobě,
na kůži holiny z vymýcených doteků,
bývaly by rašily pupeny z větví,
jimiž dlaně jara přiváděly
ztvrdlé dřevo do květu.
Po tváři ženy stekla by jeho vůně
rozplynulá úsměvem rtů
v další letorost.

V záhybu lesa po pátém roce,
nezbylo více co brát ani dát
z poslední čtrnácté komnaty,
otočila klíčem, o němž jsem nevěděl,
rozhodnutá projít
pařezištěm košatých slibů
a prošla tou láskou
zabouchla mi za mnou dveře.