Verše, které jsem si vzal

Znám listy psané pod pláštěm,
inkoustem černým.
Slova planou.

Já kdys jsem s duší jejich hrál,
vrhcáby, šach.
I schovávanou.

To samoty strž…
Spojuje.

Čas bije všechny stejnou holí.

Lék lávy není kalamář!

Něha je lékem… na cokoli.

Už dotknul se nás smích i pláč.

Zuřivost – svár – i nepohoda.

Pokora k lásce.
Víš, co jsem zač?
No…
Leccos vím…

A v zbytku let se nechám poddat…

Vím, psi jsou věrní.
Hlídají.

Ach, kráso milá zahloubaná…
Ty hebce křehký Arcikame…

Pak cítím se být hrdě psem.

A střežím vše, co spolu známe.
Proč někdy musím usínat??!

když zavřeš oči
potkáš skřítky
v zorničkách šera
noční hlídky

ach tak…
a ti pak
kolem šíje
Babí Lom, Laky, Čantoryje,
kamenné slony, Petrov, Světy,
Větruše, Brandlín, Kozí hřbety…
skřítkové nosí

Obutí…

Bosí…

Když padá sníh…

Když horko sálá…

Mám ráda gesta okázalá.

A já pocit, že tě mám.

Moc nevěřil jsem pohádkám…
Ty brzké konce totiž souží:
Naprosto vyhrát? Přestat toužit?
To pro mne není.

Příběh si nutí rozvíjení!
Štěňatům brzy zběžní jizba.

Život, toť báseň.

Báseň je výzva.

A s tebou: Skvostné vyzývání,
má známá, milá,
moje paní,
mé moře, skály,
dobrozdání…

S tebou má říz(ek)
(a) vtipnou kaši

Rarášci v očích
diví / plaší

Kolíčky ticha
lucerny zháší

Je mír. A smysl. Se mi zdá…

Možná dobrá, možná zlá
„Mořský vlk věří na kouzla?“

Věří. Vždyť má jich plnou lžíci,
spolu s ním psi a kouzelníci,

spolu sní…
o tvém vaření…

spolu
s tvou dobrotou sní tě…

Jsem důvěřivá… jako dítě.

Však vhodnějšího obalu…

rozbiju svou loď o skálu
pod zámkem z kouzel křišťálu

A oslavíš to vodním tancem
i s tím svým věčným ztroskotancem?

Má krásko se rty rubínů.
Až přijde čas
tak uplynu…

– čaroději, podvodníku –
nech mne snít
chci
– aspoň chvilku –

– i já chci!
A z těch skvělých chvilek
neztratit, prosím, ani dílek
ani píď, hlt, či nanometr.
Mne paměť hřeje víc než svetr.

V ztuhlých nocích
při měsíci

A to i tehdy, to chci říci!
Pět let…
Hodina každá jiná…
Života -možná- desetina.
Teď pojďme stranou:

po větru vize vanou

a nejsou cizí…

svatební korunka z kořenů břízy
svatební košile z modřínu lýka

já už si zvykám!

a závoj halí hlavy malých
rezavých lišek rozespalých

já mám je rád.

Nutno je, mít se, žít a smát,
vstřebávat všechno, co se valí.

Víš, ty máš čáry
a já svaly.
A oba v tvářích u písniček
zrcadla hvězd těch lesklých sklíček
- a nemocní vstali
…

v stříbrných vlasech

prach mi víří

nesu ti srdce

na talíři

(a hlavu v krupobití)

…
já vím…
však sšívám básně nití…
Vždyť tolik lásky, co chci vpsát
(ač léta tíhnu spisovat)
už má pouhá slova
(to bláhové vytí)
prostě
sama
samotinká
nikdy

n e z a ch y t í . . .