Pračlověčí vzpomínání v plastikové noci

V plastikové noci
startuji své motory budoucnosti
chrlíc výpary z částic vesmíru útrobních
jak ruce pračlověka smotané do prstů učenlivých
hravých s ohněm a pazourky však trochu nešikovných

vědoucí oči provzlykané horami čtvrto a více hor
tvor sám jak sbor neutuchajícího zpěvu
předvést chce své vědění
strnulé pavědy

trochu
sama sobě nerozumím
když přemýšlím o nenávratnu dějin
zamotaná v klubíčku vlastního života
v úlomcích vesmíru učenlivých
v nešikovnosti zpěvu
v tónech klavíru
do jehož kláves
zoufale i s radostí buším

hledám totiž čtvrto a jiné hory sobě na míru
a tak ráda si hraju se slovy
podivné pavědy

proč se vlastně pračlověk narodil?



.