Dožínková

Povřísla sklizně, srpy za opasky,
zpocená záda, scéna bez kulis
A peřím načechrané husopasky
si vlastním stínem kreslí půdorys

Slova se lámou, tak marně hledal bys

smutek v písni vyšňořených domů
kde vůní stodol rozvířený prach,
jak mechu kámen v starém lomu,
ustýlá slunci v dusných prostorách

Zhoupla se Panna na kyvadle Vah

letních šípů vystřílen je toulec
Na koberci strnišťových hrotů
rozmarný fakír, vítr bezdomovec
úsměvům ticha šeptá anekdotu
*