Smítko snu na bublavém objektivu řeky

Zavrzání...
otvírám těžké dveře snu němou stranou dveří
spojeným průchodem mezi oběma světy
zvláštní vízum
vytištěné na tenoučkém papíře nestálým inkoustem...

Bosýma nožkama hladím zem
zem hladí mě
nezanechávám stopu...
cítím se menší a ještě menší obsažena ve všem

Přecházím z nezkroceného světa
do světa mírného a krotkého
svět dlouhých bílých kmenů
s jasně zelenými korunami
vítá mě milion drobných lístků
je mi jako od pravěku

Úsměv zvířat protrhl látku bezpečné vzdálenosti
lesem se toulá medvěd, krutý a nelítostný
a přesto nevinný
zvířata jsou nevinná
stejně jako stromy, květiny, potoky, řeky a hory
příroda má své zákony
už dávno předtím, než je člověk pojmenoval
všednost je tak tajemná že už jí není...