V bílých loktech snů ulice kolíbaná (ladovské)

I.

V bílých loktech snů ulice kolíbaná
ladovské světlušky oken
pohasínají krokem
na hraně měsíce bije srdce – dvanáct

II.

Kostelík
Hrůza
Poloprázdný
Velebníček
zlobí se, že děcka radši hrají koulovanou
než aby chodila na mši
jsou vinni?
Však nebyli jsme jiní, uznávají jejich rodičové
a prosí
o špetku milosrdenství
do popela sypaného na hlavu

chvíli ševel
a pak: neměla by růst jako plevel
jak bejlí

očistí si sklíčka brejlí
a lidé se rozejdou

(předtím ještě zúčtoval se štamgasty válející se po strouhách
ouha
a po dědinách)

III.

já s hlavou skrčen
letím do krčem
nikdo tam cizí
v hospodě mizím
chodníkem smýknu
do bouře sklenic

IV.

Do prachových peřin
volným, zdravým dechem
deštěm sněhu, bídou vyzáblosti
jehly jak hosti
zalízaj pod nehty
ech, ty...
kdo ty seš?
Hádej
vždyť mě znáš
svatej Mikuláš