Byla tma

Byla tma,

jen hvězdy
a lásku možné spatřit,
bezesný jsem již století,
bezcitný však jen dnů pár.
Kterak jen k odpuštění dojít,
ulehčiti popraskané duši mojí.
Když nejsem viníkem ničeho,
kárat své svědomí netřeba,
nebyla to má chyba, víš.
Proxima centauri s lunou šedé
jako den protkaný nitkami deště,
a já dotkl jsem se dna svých pocitů,
vytáhl promáčenou lásku na dlaň.
téměř rozpuštěná zdála se,
takový i já jsem...
Cosi zemřelého uvnitř.
Promoklý na kost, ubitý deštěm,
pohublý elegán...
Za zdáním světa zmlklého k nevydržení,
něco, cosi, řvouc na mne samého odkrývá svou tvář...
Nechtěl jsem ty střepy na dlani
Byla jsi to ty...