Vodník

U jezera za úplňku
vlnka jemně lochtá vlnku.
Lidé ve svých domech spí,
pouze dvoje srdce bdí.
Že se strašně milují,
věrnou lásku slibují.

Měsíc je svědkem mocné síly,
příroda chrámem pevné víry
ve věčnou lásku vodníka a víly.

Mnoho vody uplynulo od tohoto večera.
Jednou brzy ráno, v pátek, vodník leze z jezera.

Mokré nohy, vlhká stopa,
běží polem: „Kurník šopa!“
Právě upad....hned se zvedá,
vyšlapanou cestu hledá.

V dálce stojí domek bílý,
to k němu se vodník chýlí.
U vrátek slečinka čeká,
vodník černý klobouk smeká.
Dívka zve ho dál.

Zde skončilo jeho srdce,
lásky slib se topí v řece.
Myslí si, že víla neví
to, co všem se jasné jeví.

Ona však ví, pomstu spřádá.
Už dávno ho nemá ráda.
Ví, že místo s vodníkem
žije s velkým proutníkem.



Až se podzim s zimou potká,
ona muže kletbou protká.

Že nedostál svého slibu,
udělá z něj slizkou rybu.
Buď sumce, a nebo kapra.

Dřív, než přišla zima bílá,
stalo se, jak řekla víla.
Z plic žábry a na nich skřele,
ploutví mrská nevesele.

Z vodníka se kapr stal,
vyděšeně uplaval.

Když jezero zamrzne, pod ledem vzduch chybí,
a tak vodník zakouší těžký život rybí.

Jak tak lapá po vzduchu
slyší prudké rány,
pomyslí si: „Ejchuchu!
Dočkám se záchrany!“


Z díry v ledu čouhá háček, kapr se ho chytí.
Už vidí sluneční světlo, už má radost z bytí.
„Díky, Bože, za naději, co mi byla dána!“
Vzápětí však umlčí ho prudká, tupá rána.

Lidem doma stromek svítí,
všichni mají radost z bytí.
„Díky, Bože, za večeři, co nám byla dána!
Láska a mír po celý rok ať zůstává s náma!“