HROMOBITÍ KOSTÍ

Bůh ví;

že už není nic
co není dnes
v atomu dýchacích cest
kdy nemůžeš za noci spát

vyjdeš pro vzdor

temné oči a zádrhel
chladných obočí vystrkují hlaveň
od potřeby žízně

HROMOBITÍ před tichem se změní
v ticho před nekonečným hromobitím

ta síla básně
když vzniká netvořivá
v uměnách léta kde si každý z nás
může osud jednoduše vybrat
...
o čemž nemá nikdo zdání
a verše prudce doráží na dění kolem
odkud jde slyšet praskání KOSTÍ
a řev rozřezaných střev

na střechách je každý vedoucí
než se vzbudíš hraješ si s osudem
pod matrací
na kolejích
ve skříni

až příjde tam co je ten kámen
tak se nebude ptát kdo Tě zachrání
když nás sám všechny vyvraždí

pamatuj si že nikdo neuteče
a jen já mu dám zlost a tyranii
která mu přece tak sluší.

Kdo z Vás se podívá smrti do očí
s čistým štítem?




4.7.2016 22:22