15. 6. 2016

Ráno jsem se probudila na dojezdu, když mě taťka vzbudil do školy. Řekla jsem, že nejdu.
Dopoledne mi bylo fajn, měla jsem trochu výčitky z toho, co se stalo, když jsem přišla večer domů, ale myslela jsem, že když vypiju sklenku slané vody, bude mi lépe. Zpátky ale vylezla jen ta voda. Ale pořád to ušlo. Přestěhovala jsem si konečně pokoj. Napadlo mě, že už si teda obarvím ty vlasy jak o tom pořád mluvím, a potom že pojedu do čajovny, kde pracuju. Připravila jsem se. A tak se to posralo.
Obličej? OK. Ale když jsem se viděla v zrcadle celá, tak se mi Vám udělalo tak špatně. Prostě jsem to nemohla vstřebat. Nemohla jsem jít ven... Začala jsem si už v duchu dělat plány, jak to udělám, abych do pondělí nemusela nikoho vidět. A přitom jsem jedla. Samý sladký. Nejhorší je, že nejvíc v bezpečí se cítím doma, kde nikdo není, ale kde je vždycky jídlo. A jídlo teď bylo můj nepřítel. Měla jsem zase náladu na nic. Zas a znova. Už si nevím rady, nějaký dny vydržím nejíst v pohodě. Jindy to třeba všechno vyzvracím. Ale někdy to úplně všechno pokazím. Nevím proč.
Jak už to tak bývá, byla jsem najednou strašně unavená a bez sil. Vyměnila jsem si povlečení, abych měla voňavé peřiny a lehla jsem. Jako soundtrack jsem si pustila ,,Take me somewhere nice" od Mogwai. Měla jsem u toho krásný polosny. Asi za hodinu mě vzbudil taťka. Byl strašně naštvaný, že jsem neumyla schody a podlahu v kuchyni jak jsem slíbila. Fakt řval. A mně to bylo strašně líto! Vážně. Ale já jsem prostě nemohla nic dělat. Ani nevím jak to mám vysvětlit. Prostě jsem to v tý chvíli nemohla udělat. Znovu jsem usnula. Podle telefonu o další hodinu později mě vzbudily vibrace, jak jsem slyšela, že se taťka blíží do mého pokoje. Vždycky se vzbudím dřív, než vůbec otevře, když se tak trochu bojím. Vešel. Asi dvě vteřiny jsme se navzájem dívali do očí. Načež řekl, tím nejsmutnějším, tichým hlasem, jaký jsem u něj kdy slyšela, s děsivým náznakem strachu v očích, který jsem u něj nikdy neviděla: ,,Kanten umírá"
Víte co, teď to není ani hodina od té doby, co mi to řekl, a já si už ani nepamatuju, jestli to řekl přesně takhle. Jak já si myslela, že mi je špatně dvě hodiny předtím!! A teď jen cítím, jak se mi ta díra v srdci postupně rozšiřuje. Dál psát nemůžu.

O chvíli později
Víte, on nám bobánek poslední dobou párkrát utekl pryč. Slyšela jsem kdysi, že když pes cítí, že brzo umře, že prý utíká z domova.