Nebe slzí

Báseň o tom, že někdy jsme až moc zahleděni do sebe
» autor: ostravak30
Zas jeden z dnů kdy nebe slzí
všichni jsme sami, já a ti druzí
každý kdo právě z okna hlídá
kdy bude zase země veselá, kdy bude jiná

Podivná úzkost podivný tlak na hrudi
nepřítomně hledím, čekám kdy se to ve mně probudí
lidé se míhají, v rukou plátěné okapy
nemyslí, netouží, nic je nevábí

Každý zahleděný jen do sebe
málokdo podívá se na nebe
málokomu je líto plačícího
nevšimnou si mrtvého, nevšimnou si spícího

Nebeské slzy stékají mi po těle
pláčou mrtví, pláčou andělé
poslední šťastní ruku v ruce jdou
smuteční tíži překonají tím, že se usmějou

Malým úsměvem druhému štěstí dají
obejmou se – tím starosti překonají
v srdci zrodí se žár a v očích touha
na jeho polibky, na její tělo, souží je myšlenka pouhá

Najednou pláč ustoupí, sluneční úsměv plane
prorok odříká modlitbu a pak vstane
lidé opět touží být milováni…touží milovat
přestávají nenávidět, začínají tolerovat

Nikdo už není sám, každý sdílí svůj hřích s druhým
jediný prorok je stižen osudem krutým
odchází sám tak, jak celý život žil
jen se mu nesplnilo o čem celý život snil
Tipů: 2
» 10.06.16
» komentářů: 2
» čteno: 584(8)
» posláno: 0


» 10.06.2016 - 00:59
Adramelech
Já se nedivím, že tak lamentuješ. Poděkuj Bakalovi a dalším, Ostraváku! :-)
» 17.06.2016 - 17:43
ST :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Poslední vlak | Následující: Cítím se unaven

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.