Zlaté pírko

Tak jsem se hrabal starými složkami, až jsem našel tuhle starou povídku. Ani pořádně nevím, co to mělo znamenat. :)
» autor: Tangun
Obloha je zvláštní věc.

Vlastně to ani věc není. V podstatě je to shluk mraků, hvězd, vesmírů a naší fantazie. To co se tam děje, je asi tak nepředvídatelné, jako vodoměrky na vodním zrcadle.

Jedna taková nepředvídatelná věc se právě stala. Vyšel jsem si tak jednou na podzimní procházku a najednou co nevidím. K zemi něco padá. Něco právě tak zvláštního jako nebe. Popsat se to dá jen velmi těžko. Jako kdyby padal nějaký chumel barev, nebo kdyby se duha zamotala a letěla vstříc chladné zemi. V letu z onoho tělesa odlétaly menší kousky.

Jak jeden odletěl a zmizel, vyletěl další. Jako by se líhlo ptáče nebo had svlékal svou kůži.
Jak jsem se tak na tento objekt díval, strnul jsem v transu jako pes, když uslyší slovo „kočka“, a aniž bych si to uvědomil, kometa byla ta tam.

Zvláštní.

Zamyslel jsem se a v tu chvíli mi před očima znova vybouchla exploze odstínů. Padající hvězda dopadla. Je to jen kousek od města.

Přidám do kroku a po pár nádeších jsem u lesní pěšiny. Vydám se po vyšlapané cestě. Mezi stromy se nese pach kouře, ale není tak štiplavý jako když se něco pálí. Zvláštní také je, že nikdo jiný si padajícího uzlíku nevšiml. Něco mě k tomu místo prostě táhne. Nic zvláštního nevidím, spíš jako bych to cítil. Jako by se otočila gravitace, či vybledlo světlo.
V záři slunce, které je tou dobou už jen velmi málo vidět, se přede mnou roztáhne závěs jehličí, a moje oči spočinou na bělostném těle. Sněhobílá zář vychází z nitra postavy. Ženské tělo je zahaleno do bílého roucha. To nejzvláštnější se teprve ukáže. Nejen že by nestačilo, že v lese najdu ležící dívku, která má na konci podzimu na sobě jen kus látky a spí, ale dívka zasténá a otočí se na druhý bok. Po celém těle se mi udělá husí kůže. Křídla. Zlatá jako sluneční koruna. Nic jasnějšího snad ani není. Každé ladné pírko se opírá o druhé a dohromady tvoří složitý systém toho nejkrásnějšího, co jsem kdy viděl.

Dívka se ale neprobouzí. Vypadá, jako kdyby spala a o tom co se okolo ní děje nevěděla.
Musím jí odnést do tepla. Přistoupím k ní blíž a dotknu se jí. Je horká jako rozpálená dlažba v letním sálavém slunci. Zkusím s ní zatřepat, ale neprobouzí se. Zavolám. Jako by byla za neviditelnou záclonou utkanou ze snů. Zkusím jí zvednout do náruče. Je překvapivě lehká právě jako peří, které ji zdobí záda. Přivinu jí k sobě a už si to pádím k našemu domu, ale hned na to se zastavím a přemýšlím. Co s ní doma. Moc místa tam není, a nevím kolik lidí vidí anděly. Radši se tedy otočím a letím k staré polorozpadlé hájovně hluboko v lese.

Projdu kolem kráteru, který tam zanechala a vystoupám po schodišti z šišek. Nesu ji lesem s noblesní opatrností jako by byla z porcelánu. Je tak křehká.

Nad hlavou mi proletí vrána. Kde se tady vzala. Přistála na vysokém dubu a zhlíží na mě jako by to byl ochránce oné vesmírné panny.

Když dorazíme k hájovně, položím jí lehce do spadaného měděného ošacení stromů a jdu se podívat, jak se jde do starého lesního domku dostat. Staré dřevěné dveře se zdají být naprosto neporušené. Jako by tu na nás čekaly. Sevřu kliku a otevřu dveře. Ani jedno zavrzání. Ten, kdo je vyrábět si s nimi dal opravdu záležet. Vcházím do staré, časem poznamenané a prachem pomalované chodby. Na stěnách se usídlili křižáci a pletou své rybářské sítě na střelné zbraně posledního myslivce z tohoto domu. Vrátím se pro anděla a přejdu s ní práh. Vše se najednou jaksi rozzáří. Jako plamen, který po dlouhém a ospalém zhasínání znova najde čerstvý vzduch. Položím ji lehce na starou postel v další místnosti, opatrně jí srovnám křídla a otočím ji na bok.

V tu chvíli se probere.

Pomalu otevře svoje oči a odhalí jejich měsíční barvu. Zamrká. Její pohled se nejprve rozhlédne po pokoji a pak přejede na moje tělo.

„Co si zač?“ prohlásí tiše.
„Člověk, a ty?“ odpovím a hned pokládám otázku.

„Jmenuji se Sonáta.“

„Takže jsi člověk.“

„Lidé nemají křídla.“

„Takže jsi anděl.“

„Křídla ze mě anděla nedělají. Já nejsem z oblohy. Jsem ze země. Narodila jsem se ve zlaté žíle a po dlouhé době jsem se dostal ven.“

Udiveně si jí prohlížím. Nechci tomu uvěřit, ale když tu tak sedí a dívá se na mě, tak to musí být pravda. „A jak to, že ty křídla uneseš?“ jsem zase zvědavý.

„Vy lidé znáte jen jeden druh zlata, ale v hloubce země, úplně u středu jich je nesčetně mnoho. Třeba ze zlata tam rostou i květiny.“

„Květiny ze zlata…“ podržím tu nádhernou myšlenku v mysli.

„Kovy nejsou neživé.“ poučí mne. „Mají mnoho podob, i moje srdce je ze zlata.“ doplní.

Koukám, divým se a přemýšlím, co to vlastně vidím. Jak je možné, že to tak je, a že právě já mám tu čest se dívat na ty krásná křídla.

„Au..“ hlesne ona, když se snaží postavit. „Zlomila jsem si křídlo.“

„Počkej, lehni si a já ti přinesu obvazy.“ vyletím z dveří a prosvištím lesem k domu. Do koupelny a pro lékárničku. Sice nevím, jak se má správně obvázat křídlo, ale nemůže to být těžší než zalepování rány.

Když se vrátím, dívka chodí po pokoji, jako by se jí nic nestalo.

„Vždyť si byla raněná.“ připomenu jí.

„Svit slunce má zázračné účinky. Dole pod zemí svítí jen krystaly.“

„Aha.“ vyletím mi z pusy, která se ne a ne zavřít. Zírám na ni. Třpytí se. Stojí u okna a prohlíží si větévky stromů.

„K čemu jsou tyto zvláštní věci?“ otočí se do místnosti a ukáže na flinty.

„Lidé to používají na střílení zvířat.“

„Proč by to někdo dělal? Zvířata jsou tak krásná a nikomu neubližují. To nechápu.“

„Svět je někdy krutý, ale já nikdy žádnému zvířeti neublížím“ přistihuji se, jak na ni civím.

Vyběhne ven. Je rychlá. Běžím za ní. Vydáme se po pěšině u chatky a vyrazíme rychlým během ke studánce. S každým krokem se jí zatřesou pera a vyletí z nich zlatý prach. Nadechnu se. Je to jako cukr. Jako sladká droga. Tak sladké to je. A přeci se toho nedá nabažit. Zastavíme u vodního obrázku a oba se napijeme. Voda je chladivá a čistá jak andělská duše.

Znovu vyběhne a zastavíme se až na paloučku prokvetlém kopretinami. Otočí se a pohlédne mi do očí. Podívám se do jejích očí a dobrovolně padám. Padám přes dlouhé lány vesmírných mlh a vidím všechno, co ona. Její domov a i všechno ostatní.

Na Zemi nejsme sami.

Poté my do rukou položí svoje. Když je odtáhnu, podívám se dolů a na konečcích prstů mi tancuje zlaté pírko. Prudce zvednu hlavu, abych se jí zeptal, co to má znamenat.

Nikdo už tam není. Jen podzimní vítr šeptá její jméno v korunách stromů.
Tipů: 2
» 09.06.16
» komentářů: 4
» čteno: 952(9)
» posláno: 0
Ze sbírky: Povídky ze zídky


» 09.06.2016 - 19:39
Adramelech
Ani já nevím, co by to mohlo znamenat, ale z četby je mi známo, že fantasy povídky nemusí mít žádný děj ani smysl, takže to nevadí.
» 09.06.2016 - 20:28
páni :)
» 09.06.2016 - 21:48
Frýda
Za to pírko...já našla dneska v lese černé s bílými puntíky, mám ho u sebe, co kdyby... :)
ST
» 09.06.2016 - 22:01
Frýda: Člověk nikdy neví :D Já teda v lese taky sbírám, co najdu 3:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Kam kráčíš | Následující: Pohřební pochod
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Besinka [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.