Strýček

Oprýskaný rodinný domek na kraji vsi . Ostrůvky na fasádě vzdouvané letitým vlhkem. Zchátralá střecha a zpuchřelé okenice jako by volaly o pomoc. Dva staří lidé v domku již neměli sílu nevyslovené prosby vyslyšet.
Vzduch v místnosti byl prosycen odérem desinfekce a staroby. Ohniskem zápachu se jevil muž na kolečkovém křesle. Přikrytý dekou a zašouplý spodní částí vozíku pod desku stolu promluvil na sedmiletou Kiki.
„Srdíčko, pojď k dědovi, pojď se přitulit. Jediné vnouče, a sedí opodál. Jako by se bála.“
„Neslyšíš, Kikino? Ať už jsi u dědečka,“ mračila se Jana, máma Kristinky zvané Kiky. „Jsou s ní jen problémy. Kam ji ráno postavím, tam ji v poledne najdu.“ Dívenka vstala z malého štokrlete. Modrýma očkama se ohlédla po mámě a Strýčkovi . Ten kývnul macatou bradou směrem k dědovi, před kterého plaše předstoupila .
„Proboha, z čeho máš tu modřinu na čele? Jano, podej mi z kuchyně nožík, zamáčknu jí to.“ Vzal do ruky nůž a jemně, zkušeným pohybem zamačkával velikou bouli na pravé straně čela. Kristýna se poddala jeho pohybům. Po tváři začaly stékat slzy. Za zavřenými víčky defiloval výjev za včerejšího odpoledne. Seděla nad učením a máma jí zkoušela z básničky. Jakmile spletla slovo, vrazila jí zezadu pohlavek, až druhý chytla o stůl. Bylo to nekonečné. Nakonec už nemohla mluvit, jen se třásla strachy a vzlykala. Dnešní dědečkova starostlivost a péče se jí zdály příjemné.
„Vždyť, dědo, povídám, jak je nešikovná. Vrazila čelem do zdi ve škole v tělocvičně. Je to tlustá a neschopná holka a nevím, co z ní vyroste.“
„Tak malá, neplač, modřina se zahojí. A ty, Jano, bys neměla o svém dítěti takhle mluvit. Koukni se na svojí figuru, Kiky je jen malá kopie, s tím se nic nenadělá.“
Jana se svým mohutným pozadím a silnými stehny natočila k tchánovi .
„Velká prdel, štěstí do rodiny, tos nikdy neslyšel, dědo?“ Obrátila se k partnerovi, který se rozvaloval po gauči. Pobaveně mrkal na Janu a zkřivil ústa do neoholeného šklebu. Popadl lahev s pivem a dopil.
Stařenka v puntíkaté šatovce vstala z židle u stolu a podala z lednice další. Děda se napil vlažné kávy.
„Nechci vás vyhazovat, rodinko, ale mám pocit, že Kiki je to tu dlouhé, dítě mezi čtyřmi dospělými.“
„Dokoukám film a vyrazíme domů. A taky jsem dostal to pivo, tak potom…,“ zareagoval muž rozvalený na gauči, kterého Kristýna oslovovala Strýčku.
Hovor několika lidí a zvuk televize se točil v tišších a hlasitých vlnách kolem hlavy malé Kiki. Seděla stále na stoličce jako při každé návštěvě a mluva dospělých ji ukolébala tak, že zdřímla a spadla na zem. Zvedala se na nohy a očima zabrousila pod ubrus stolu. Ihned je odvrátila, ale periferně zahlédla pohled Strýčka. Jeho zrak se zaostřil a na čele vyrýsovala zlověstná rýha. Zvedl se k odchodu.
„My odcházíme, Kikina se neumí chovat, doma jí to vysvětlím. Takhle nevycválaná holka na krku, to je radost, to je dáreček.“
Stmívalo se, když Jana se Strýčkem a Kiki zabouchli domovní dveře panelákového bytu. Děvče rychle zmizelo do svého pokojíku a převléklo se do pyžama. Uslyšela Strýčka volat :
„Ťutínku, pojď sem do kuchyně, ale hned!“ Když byl s Kristýnou doma, neříkal jí žádným jménem, jen ťutínku, ťůťo. Prý je tak špatná holka, že si žádné jméno nezaslouží. Ťutínek znamenalo něco jako rozmazlenec, vysvětloval jednou mamce.
Kikině se zachvěla brada. Spatřila, jak máma jde do svého šicího pokoje a bude pracovat na stroji. Ten docela hlasitě cvakal a nedoléhalo k ní nic z prostoru kuchyně. Ne dost na to, aby zasáhla. Vlastně nechtěla slyšet, co se v kuchyni odehrává.
Strýček se posadil na židli a začal s výslechem.
„Kolikrát jsem ti povídal, že u dědy se při návštěvě nikdo nesmí dívat pod stůl. Dědovi uřízli nohy. Představ si, ťůťo, že by to udělali tobě. Dědeček je chudák a moc se stydí za uříznuté nohy. A co provedeš ty? Ačkoliv jsme tě upozornili, nakukuješ dolů pod ubrus. Proč- jsi- to- udělala?“ tázal se stále hlasitěji.
„Strýčku, spadla jsem a vůbec nechtěla hledět na ty nohy, co tam nejsou…“ dopověděla nejistě.
„Nel Lźeš! Schválně jsi to udělala, abys chudáka dědečka ponížila tím, že nemá nohy! Tak povídej, co si ještě vymyslíš?“
„Ano, lžu. Viděla jsem pod stolem papírek a chtěla jsem ho uklidit, strýčku.“
„Ty mne budeš vodit za nos, mne, strýčka, který si vzal tvojí tlustou mámu a stará se o ni i o tebe, nevyvedenou tlustoprdku? Tak to ne, teď poprosíš o trest. A dělej, nebo nepudeš spát!“
Kristýna se třásla strachy. Co zas vymyslí ten zlý Strýček? Naposledy musela moc dlouho klečet a držet na natažených rukou vařečku, dokud nespadla na koberec.
„Strýčku, prosím o trest za to, že jsem koukala dědovi na nohy.“
„Budeš chodit tady po kuchyni, pořád dokola, a když půjdeš kolem stolu, skloníš se podíváš se pod něj. A pořád a znovu. Jen tak si snad zapamatuješ, že se to nesmí dělat. Tak začni.“
Šel k lednici a vyndal pivo. Pak se usadil na lavici v rohu a tleskal rukama.
„Svižně, tlustá ťůťo, pochodem vchod, a kuk pod stůl a zase a znovu a honem, nebo tě popoženu vařečkou…“
Kolem desáté hodiny nahlédla do kuchyně máma. Kikina sotva pletla nohama a stále znovu obcházela místnost.
„Já už nemůžu, mami, strašně mne bolí nohy a záda. Strýčku, už se nikdy nepodívám pod stůl, slibuju.“
„Tak umýt a spát. Zlato, jdeme taky, já ráno vstávám do práce,“ rozhodla Jana a uklidila prázdné láhve od piva.
„Slíbil jsi, že se zeptáš na zaměstnání, a pořád nic…“ řekla partnerovi s náznakem nespokojenosti v hlase.
„Ty jsi přece šikulka a v Rakousku vyděláš tím tvým šitím víc než já. Já ti zatím na oplátku vychovávám holku, tak je to snad fifty fifty, ne?“ Plácnul Janu přes zadnici a uchechtával se. „Když budu vyčerpanej z práce, nic v posteli nezastanu, tak si vyber, co je ti milejší, no?“
„Kdybys vstával každý ráno v pět jako já, přešly by tě roupy,“ už s náznakem úsměvu odpověděla , a on ji popadl za mohutné boky a v legraci strkal do ložnice.
Kristýna usnula dřív, než se bytem začaly rozléhat hlučné zvuky lásky.
Jana vstala velmi časně. Čekala ji cesta do Rakouska. Jezdila s dalšími kolegyněmi, aby se naplnilo auto. Odpoledne kolem třetí bývaly již doma. Dnešní ráno srkala mezi dveřmi hlt černé kávy, chleba sní až v autě. Nahlédla do ložnice. Partner odfukoval a chrápal. Mohl spát libovolně dlouho. Povzdechla si a běžela před panelák, kde čekala na odvoz.
Na tenhle okamžik čekala Kristýna. Jestli má šanci, je to právě teď . Odpoledne kdy chodí ze školy, je Strýček pokaždé doma a taky máma brzy přijíždí z Rakouska.
Oblékla si věci připravené na židli. Popadla školní tašku a potichu nahlédla do chodby. Chrápání ji ujistilo, že Strýček tvrdě spí. Potichu přivřela domovní dveře a seběhla po schodech. Mohla jít pomalu. Přesto se dala do běhu. Pamatovala si cestu k mámy rodičům, babičce a dědovi. S pocitem štvance dolítla k bytovému domu a zazvonila. Vykoukla babička v županu. Jakmile spatřila Kristýnu, poslala dědu odemknout vchod. Kristýna objala nohy oblečené do pyžama. Podívala se nahoru směrem k jeho obličeji. Hleděla na dědu a děda pohled opětoval.
„Dědečku, že už tam nemusím, viď…“hlesla.
„Dítě, ničeho se neboj. Pojď, všechno nám řekneš,“ vedl Kristýnku do bytu.
Onoho rána se začala psát nová, veselejší kapitola jejího života.
Doslov:
Jana a Strýček souhlasili s tím, že výchovu vnučky převezmou, po vzájemné ústní dohodě, Jany rodiče. Babička nastoupila do předčasného důchodu… Strýček dostal strach z možné výpovědi malé Kristinyna sociálce, byl v podmínce za řízení v opilosti, a ustoupil. Prý aspoň bude pokoj od problematické, nemožné holky. Jana si významně pohladila břicho. Čekala dítě.