O růžích, co dávaly smysl

Seděla tam a zeptala se ho, proč jsou růže červené. Nedokázal odpovědět, přestože chtěl. Přemýšlel, jak nahradit tuto cennou informaci, nafouknutou jejím aktuálním stavem, něčím, co by jí mohlo zajímat ještě více. Ale možností už moc nebylo. Ztrácela zrak, sluch, čich, chuť, hmat. Ztrácela vědomí a noc byla teprve před nimi. Tu a tam se ještě rozhlédla kolem sebe, jestli přes velké a tmavé kruhy pod očima něco vidí. V tom si on vzpomněl na něco, co kdysi dávno pomohlo jemu. Jemu, který tak dobře znal pocity beznaděje, ačkoliv to na sobě nedával znát. Chytil jí za ruku. Jemně a lehce, ale nepustil jí. V tom začal nový den, alespoň v jejich myslích. Růže byly červené a dávalo to smysl jako nikdy předtím.