Bolest...

Nevím
jestli bolí milovat
ale u Tebe nemůžu jinak

Sebral jsi odvahu
a pak mě opustil
nevím jestli napořád

Ostrůvek naděje
se ve mně vzpírá
ubohá planná víra
že se ještě vrátíš

A najednou ani nevím
jestli bych to chtěla
i když jsem jak duše
bez těla

Však je mi krásně
když si připomenu ten dar
když jsi mě už po 150té
pomiloval
a stočil se jak děcko
ke mně do klubíčka
a já k Tobě

To jsem ještě netušila
že naše láska
asi skončí v hrobě

Přesto na ten hrob
květinu dávám
a pláču tiše
na něm sama

Slavík mi sedá na ramena
asi jsem ta poražená
ale s vědomím toho
že miluji
ačkoliv to bolí
že to není jen tak
pro kohokoliv

Polibek na tvá ústa
i když nejsi
dávám
v duchu jako tenkrát
šaty ze sebe strhávám
a nechávám se unášet
proudem vln tvého těla
je to zas láska
kterou jsem vždy chtěla

Tak proč ji musím
navždy opustit
možná proto
že jsi už nechtěl
se mnou více být
anebo nemohl být?

To jen keř planných růží ví...
přivoním si ráda k nim
a tvoje rty se rychle ke mně
přiblíží
aspoň ve snu
jsi Ten
co mou cestu plnou samoty
svou láskou překříží

A pak společně
vzlétnem jako dva ptáci
(na společné pouti)
do nebes
tam kde není Lidský děs
ale jen láska bez podmínek