Můj kraj

Můj kraj


Kraj myšlenek mých obývám,
v něm ponořena zcela tam
svých pocitů pár sesbírám
a slovy, která zrovna se mi hodí
vesluji a hýbu lodí
i tam, kde jiní spíš se brodí.

Přes řeku snů chci přeplout,
dříve však, než se v její vody ponořím,
zkouším si boty zezout,
snad hladinu moc nezčeřím.
Chci přijít na to, co je důležité
a v životě mém často skryté.

Jak sama na loďce si pluji jen.
dál vnímám lásku, s kterou jsem
na míle propojena nití doteků,
co ke mně proudí skrze myšlenku.
Dál v rukách třímám vesla,
aby mne loďka myšlenek mých nesla

až k břehům těm, kde všechno vím
a s vědomím pravdy sama sobě odpustím,
že stále nepochopím pravdy cenné
že všechno v nás je drahocenné
pouze v našich duších,
co život věčný tuší.

Až pochopíme svoje lidství,
v němž úkolem je probudit svou duši,
v níž skrytý život celý od prvního dějství
máme každý a jako na divadle stáváme se herci
v jediné komedii svého života,
jenž pouze bránou je do věčnosti,
kterou uchopíme hned, jak padne opona,
pak krajem myšlenek a řekou snů svých
na loďce tužeb opřeni o vesla ze slov
poplujeme k druhým břehům kamsi na ostrov.