Do tmy

Mám zlomená křídla,

už dlouhý čas.

Nemohu létat.

A tak jen sedím,

anebo občas někam popojdu.

Není to daleko, kam můžu.

Není toho moc, co můžu.

Je to jako neviditelný ostnatý drát,

který je všude kolem mne

a bolestivě zraní,

jakmile se snažím projít skrz.

A tak už ani nezkouším,

kolik toho ještě vydržím.

Má, už tak raněná křídla,

jsou celá od krve,

z toho marného boje

a dalších zklamání tak,

jako moje duše.

A létat nemohu.

Přelétnout tu hranici,

která mě drží při zemi.

Tak už jen čekám.

Až se má křídla zhojí.

A budu moct uletět.

Čekám.. poníženě čekám..




Jak dlouho ještě?






.