Když jaro nepřichází

Zas tma a nevděk táhnou od okenic
ze sněhu jen, ledu, postavil jsem hrad
a z pověstí, co kradu starým bájím,
i balkon, Romea že chtěl jsem hrát

Je po plese. Stůl poloprázdných sklenic
v nich život zbloudil a přítomnost tápe
jak zimní básník marně zamává jim
Když stmívá se již po hodině páté

v čas neznáma plížíme se, bez bran
poplatni dávno vyřešeným kódům,
osudu zvoník, vyšňořen jak ženich
lhostejně zívnul. To minul se o dům

kde dotyk tepla smí být nevyžebrán
pro smíření. Tak víme oba, já i ty,
že z průvodu všech lásek odložených
zůstal květ mrazu, na skle rozvitý
*