Ulička v parku

Tenkrát byl prosinec
tam to všechno začalo
pod nohama nám
křupal sníh
ale pode mnou moc ne
já se totiž vznášela
v jiskrách lásky
na jedné z nich...

Ale teď už stojím
nohama na zemi
a nevím co se děje
mysl snad strádá
touha dávno svlečená
a v hrudi bolestivé strnutí
ten duch se do mě vkrádá
duše nedoléčená
v řasách slané tonutí
asi se to prostě stává
říkali mi ale
že čas prý léčí
tak budu věřit...


A sníh už roztává



Ale přiznám se



I vločky brečí...