*Západně od Šumavy III.*
Předfinale.
Třetí díl autobiografické povídky
» autor: Tomáš |
Plynuly dny a týdny, kdy jsme si střídavě asistovali a naučil jsem se „dívat se klíčovou dírkou“ do břicha. I nadále mně však vadilo, že primář opakovaně a radikálně operoval už při minimální úchylce od normálního nálezu, aniž by takto postižené pacientky měly vůbec nějaké potíže. Jenom proto, že se mu dostaly pod ruce při preventivní prohlídce? Zdůvodňoval to, že tím předchází pozdějšímu vzniku vyloženě patologického nálezu. Pro mě to ale bylo pouhé prospěchářské ždímání peněz, kterému jsem z mé pozice bohužel nemohl zabránit.
Stalo se jednoho dne, že po několika hodinách probíhajícího porodu doma k nám přišla asi tak třicetiletá majitelka místního velkého obchodního domu, primářova privátní pacientka. Hned ji horečně začal vyšetřovat a když zcela krátce zkontroloval plodové ozvy, vzrušeně jí sdělil, že musí naléhavě provést císařský řez, aby zachránil život jejího dítěte.
Po mých dosavadních zkušenostech s ním mi to bylo trochu podezřelé. Proto jsem při převozu rodičky na operační sál v nestřeženém okamžiku ve výtahu přezkoumal sám pro sebe údajně špatné ozvy plodu a zjistil, že jsou v naprostém pořádku! Je ovšem známo, že tempo plodových ozev se během porodu mění, proto jsem nepovažoval za nutné v této kritické situaci o tom s primářem diskutovat. Řekl jsem si, že pravda stejně vyjde na světlo, až se novorozenec vybaví z dělohy.
A tak začneme zakrátko operovat. Energicky a podle mě trochu brutálně provádí typický řez na dolní děložní segment, uspěchaně vybaví a odpupečníkuje dítě, které přenese na sterilně připravený stolek a začne je „křísit“. Normálně křičícího novorozence, který nemá naprosto žádných známek, že by byl nějak přidušený!! Krátce přetím ke mně prohodí přes rameno: „Pokračujte sám dál, než to tady zvládnu!“
Odstraním snadno placentu a když se pokouším vysušit v operační ráně bublající krev, zhrozím se toho, co jsem ještě za celých dosavadních dvacet let mé operační činnosti ještě nikdy neviděl: při primářově zbytečně ukvapeném vyjmutí plodu z dělohy se děložní řez zřejmě rozšířil až někam dozadu, takže děloha je skoro amputovaná, až na proužek zdéli čtyř centimetrů. Z okrajů takto nebezpečně protáhlého řezu tryskají fontánky krve, kterou sotva stačím vysušovat a přerušené cévy podchycovat klíštky, poněvadž mi k tomu chybí aspoň ještě další dvě ruce, které se teď zabývají „nezbytně nutným a zbytečným oživováním“ nového světoobčánka.
Uvědomuji si, že život rodičky každou vteřinou uniká. Nařizuji pokračovat s krevními transfuzemi a přinutím se na něho vykřiknout: „Nechte už prosím toho zbytečného kříšení a pojďte okamžitě dokončit svou operaci!“ Nechá všeho, předává dítě novorozenecké sestře, a udiveně se zeptá: „Co je, co se děje?“
Já nato důrazně: „Pojďte rychle, ale rychle, než bude pozdě!“ Nestačíme sušit a stavět krvácení. Když se nám to jakžtakž podaří, přišívá dělohu k jejímu pahýlu do původního stavu.
Nehodlám se vyjádřit k celkovému vedení jeho jasně zpackané operace, ale po tom dnešním drama si říkám, že při nejbližší příležitosti musím odejít jinam, protože tady to začíná zavánět hřbitovem. Nechtěl bych totiž někdy příště skončit v rukou advokátů jím postižených pacientek, kdyby svou vlastní vinu svalil na mě.
Doufám aspoň, že brzy nastane taková situace, která bude definitivní příčinou k tomu, abych odůvodněně a radikálně mohl ukončit tohle mně naprosto nevyhovující „kolegiální spojenectví“.
Stalo se jednoho dne, že po několika hodinách probíhajícího porodu doma k nám přišla asi tak třicetiletá majitelka místního velkého obchodního domu, primářova privátní pacientka. Hned ji horečně začal vyšetřovat a když zcela krátce zkontroloval plodové ozvy, vzrušeně jí sdělil, že musí naléhavě provést císařský řez, aby zachránil život jejího dítěte.
Po mých dosavadních zkušenostech s ním mi to bylo trochu podezřelé. Proto jsem při převozu rodičky na operační sál v nestřeženém okamžiku ve výtahu přezkoumal sám pro sebe údajně špatné ozvy plodu a zjistil, že jsou v naprostém pořádku! Je ovšem známo, že tempo plodových ozev se během porodu mění, proto jsem nepovažoval za nutné v této kritické situaci o tom s primářem diskutovat. Řekl jsem si, že pravda stejně vyjde na světlo, až se novorozenec vybaví z dělohy.
A tak začneme zakrátko operovat. Energicky a podle mě trochu brutálně provádí typický řez na dolní děložní segment, uspěchaně vybaví a odpupečníkuje dítě, které přenese na sterilně připravený stolek a začne je „křísit“. Normálně křičícího novorozence, který nemá naprosto žádných známek, že by byl nějak přidušený!! Krátce přetím ke mně prohodí přes rameno: „Pokračujte sám dál, než to tady zvládnu!“
Odstraním snadno placentu a když se pokouším vysušit v operační ráně bublající krev, zhrozím se toho, co jsem ještě za celých dosavadních dvacet let mé operační činnosti ještě nikdy neviděl: při primářově zbytečně ukvapeném vyjmutí plodu z dělohy se děložní řez zřejmě rozšířil až někam dozadu, takže děloha je skoro amputovaná, až na proužek zdéli čtyř centimetrů. Z okrajů takto nebezpečně protáhlého řezu tryskají fontánky krve, kterou sotva stačím vysušovat a přerušené cévy podchycovat klíštky, poněvadž mi k tomu chybí aspoň ještě další dvě ruce, které se teď zabývají „nezbytně nutným a zbytečným oživováním“ nového světoobčánka.
Uvědomuji si, že život rodičky každou vteřinou uniká. Nařizuji pokračovat s krevními transfuzemi a přinutím se na něho vykřiknout: „Nechte už prosím toho zbytečného kříšení a pojďte okamžitě dokončit svou operaci!“ Nechá všeho, předává dítě novorozenecké sestře, a udiveně se zeptá: „Co je, co se děje?“
Já nato důrazně: „Pojďte rychle, ale rychle, než bude pozdě!“ Nestačíme sušit a stavět krvácení. Když se nám to jakžtakž podaří, přišívá dělohu k jejímu pahýlu do původního stavu.
Nehodlám se vyjádřit k celkovému vedení jeho jasně zpackané operace, ale po tom dnešním drama si říkám, že při nejbližší příležitosti musím odejít jinam, protože tady to začíná zavánět hřbitovem. Nechtěl bych totiž někdy příště skončit v rukou advokátů jím postižených pacientek, kdyby svou vlastní vinu svalil na mě.
Doufám aspoň, že brzy nastane taková situace, která bude definitivní příčinou k tomu, abych odůvodněně a radikálně mohl ukončit tohle mně naprosto nevyhovující „kolegiální spojenectví“.
Tipů: 15
» 26.03.16
» komentářů: 9
» čteno: 734(15)
» posláno: 0
» nahlásit
» 26.03.2016 - 11:35
Milena
Je to o tom, vzit zodpovědnost do svých rukou. Pokud to aspoň trochu jde.ST
» 26.03.2016 - 13:19
Tome, čtu jedním dechem...takovíto packalové ve vedoucích funkcích, to je "eňo ňuňo". Jsem zvědavá, jak to pokračovalo dál... ST
» 27.03.2016 - 08:48
Neměl být odejit pan primář? Vždyť i ředitel špitálu při nástupu upozorňoval, že se dějí zbytečné operace.
ST
ST
» 27.03.2016 - 19:21
Až mrazí. S fušeřinou se setkáváme všude, ale v medicině je to vpravdě fatální.
» 27.03.2016 - 21:04
vavaoko: Tara: mutil: Milena: jitka.svobodova: hloubavá: Berenika: Děkuji za milou návštěvu, potěšila mě. :-))
» 27.03.2016 - 21:07
mutil: Ředitel do to nemohl co mluvit, poněvadž to byla lékařská záležitost. A pokud se mezi pacientkami nenajde žalobkyně, není ani žádný soudce, to je tak všude...:-(
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *Současní politici* | Následující: *Bůh - všemohoucí nebo všemocný?*