Legenda první, sir Thomas Vailant

Legenda první


Sir Thomas Vailant

Vzdálené děje Atlantidy volají na mne, nechceme navždycky žít v zapomnění této země, však tajemství po tisíciletí jsou ukrytá zrakům našim, jen myslí můžeme se jednou v blaženosti se vším spojit a poznat pravdu o Atlantidě skutečnou, zatím se všichni pouze dohadují a hledají na zemi někde hmotné důkazy o existenci země nádherné, co během jedné noci a jednoho dne byla z povrchu zemského navždy smetena.

Spředené nitě příběhů z Atlantidy dnes osloví tě a učiní si v tobě obraz jiný, než vepsala dávná historie do země na věky věků, život lidí starověku budí v nás obavy i dnes v novověku. Jsem jenom básník, co hledá kouzlo i pravdu v historii, co už se dále neodvíjí, protože mrtvá je, zatímco my jsme živí. Kolika lidem však tajemství Atlantidy nedá spát, hledají důkazy hmotné, jak je již moudrý Platón popsal, avšak ty důkazy jsou jenom domněnkami, nejsou si jisti, zda vůbec Atlantida byla skutečná a byla- li, kde asi ležela, zda je možné nějaký její pozůstatek objevit. Ponechám vědcům tyto domněnky a vrhnu se dál k duchovním myšlenkám, které k nám plynou hlasem nitra, co touží o všem pravdu poznat, hlubiny poznání lákají dobrodruhy, mám pro to nadání, čtu pravdy z ezoteriky, kde mnozí ale z vlastní pýchy druhé podvádí, těžko říct, zda jsou důkazy pro tvrzení, která si můžeme číst, jak Atlantida vypadala a jací v ní žili lidé. O všem se můžeme dohadovat anebo jistá tvrzení vzíti v potaz a jako mapu k hledání ztraceného pokladu a jít hledat tu zvláštní a tajemnou zem, o které víme, že byla obrazem Ráje na zemi, Bůh si přál, aby vše krásné prožíval a měl člověk již zde na zemi za života, nikoli až po smrti těla, jak je to dnes.

Atlantida byla jako druhým Nebem na Zemi. Lidem se dařilo, byli spokojení, nemuseli nic dělat, měli domy, jídlo, oheň, vodu a jen se bavili. Po mnoha tisících let se začali lidé nudit a dělat hlouposti... ubližovali si, kradli si navzájem své potřeby, pomlouvali,vytvářeli komunity a začali se od sebe všelijak oddělovat, vznikl téměř dnešní svět, lidí se zcela zmocnil hřích a zatemnila se jim mysl, přestali žít na úrovni duše.

I.

Sir Thomas Vailant byl rytířem v zemi Atlantida a strážcem města Azuritos, v němž byl uložen v chrámu Modrý krystal moudrosti a vědění. Rytíř sir Th.Vailant strážil brány města ve dne v noci a střídal se spolu se svými sedmi bratry. Ve volných chvílích se koupal s delfíny v blízkém jezeře a odpočíval v nádherné zahradě své starodávné rodiny.
Delfíny miloval již od dětství, jakoby mu vyprávěli o všem krásném, o měsíci i o slunci a ještě o jedné planetě, na které žily bytosti mu jaksi blízké, plné namodralého jasu a tak od dětsví vprostřed hrátek s delfíny získával duší spojenou s těmito vodními tvory, co jsou studnicí moudrosti i svoji duchovní zralost a loni, když byl uveden do rituálu zasvěcení mužem symbolem býka, pocítil zvláštní příval jakési zpěvné energie, kterou od mládí vstřebával mezi delfíny do sebe.

Hlas Modrého krystalu

Poznání v Nebi bude dokonalé.

Poznání, které nyní máme,

je proti tomu nicotné.

Přesto však v srdci pokoru máme,

že Krista Pána známe

a že s ním údolí slzavé překonáme

s vírou a touhou po štěstí,

bude nám kamenem nejdražším

v Chrámu, co stavíme Bohu,

kamenem bude nárožním

a já říct klidně mohu,

že budu v rohu ležet s ním.




Když tělo v hrobě leží,

ještě ho chvíli Andělé střeží,

než navždy opustí hmotu této země,

nechají v kamenech otisky ze mě.

Od věků všechno živé

zůstává majetkem této země

a co povstalo z Ducha,

vrací se Stvořiteli k rukám.




Věřit či nevěřit v duši?

Každý z nás v sobě ji tuší!

Co leží skryto pod zemí,

obrazy skrývá všech dění

a co je nahoře vyvýšeno,

stejně je pod zemí poníženo.

Zůstává ve všem věčná rovnováha.

Blázen. kdo uvěřit tomu se zdráhá.




S toulkami v mracích

jsem jaksi na rozpacích,

protože taje Země

dělají hlupáka ze mě.




Myšlenky jako fontána

tryskají z mysli mojí.

Nemohu býti spoutaná,

voda je živel, co spojí




se v ohni s větrem.

Delfínů ráj vede mne dál

a jejich hlas probouzí v nás

pocit volnosti, který však

máme jen pokud jsme živí.




Proniknout k hlubinám duše,

která je motorem daným z výše

základních forem života?




Marno však letadlu letět

s motorem, ale bez pilota,

tím pilotem rozum je. který všemu

korunu nasadí jak rodu královskému.







Chci plouti s tebou na vlnách

a býti světlem tvým v tmách!




Byli jsme jedno, Lásko má,

když celé hodiny jenom my dva

spolu jsme pluli ve vodách,

v pozemském ráji jako v snách.,




co Havajským ostrovům se podobá

anebo možná, že jsem se

náhle ocitla mimo vědomí,

když jsem se dotkla

nádherných tónů, co voda

s větrem u břehů města Azuritos

jakoby z úst vodních panen vyloudila.




Žila jsem před tím

jen jako plankton,

abych se stala v ropě kapkou.




Byla jsem slaným vřídlem pod sopkou

a když jsem byla na troud vysušena,

byla jsem náhle solí země celá.




Ve fontáně čisté

hladilo tělo delfíní

tisíce kapek vody,

co jako živel zemí proudí

a spolu s ohněm a větry

dává růst pevninám

na této Zemi.







Omývá úrodné břehy,

co z horkých vřídel

rudých sopek

stékají k vodám,

jak k nohám dlouhé šaty.




Vnímám tu horkost nových břehů

a v modrém těle delfína

dostat se nazpět mohu.




A tak se příběh

tento odvíjí jenom a pouze skrze

delfíní vizi a jeho vědomí,

co našlo u mne

na prahu mojí duše slyšení.




Ztichněte vody, utiš se bouře,

sopky ať přestanou chrlit kouře!

Dnes u vládců mocných

v městě Azurités je audience.




Jsem vprostřed chrámu na hoře,

většinou svého těla

spočívám v zemi zapuštěná

a v kruhu ruce vládců

se mne, Modrého krystalu, dotýkají.




Cítím, jak síla vědění do mne vešla

a touží k duším živých nyní promluvit.




Pod nánosem bahna a špíny,

stlačena silně tisíce roků,

najednou ze mě se uvolnila

podivná síla, co podobá se vánku,

jenž vyvěrá náhle,

jak pramen právě

v srdci člověka.

Jsem jeho touha odvěká.




Radost a štěstí země Atlantida

na mne již dávno nečeká,

však nebeské slasti nalezla jsem

v náruči muže jednoho,

co kdysi rytířem v zemi Azuritos

mým přítelem věrným byl

a nikdy tajemství

Modrého krystalu nezradil.

....