Samota

Zůstala Samota, zůstala sama,
bezhlesá naříká, ta černá dáma.
Do prázdné ulice z okna ven hleděla,
živáčka nenašla, domy tam nestály,
a cestu prašnou rozbila kladiva,
řemdichy osudu, palcáty, povozy.

Samota, ta dívka plakavá,
pohlédla k nebi, kde prý mračna si plula
poklidně vysoko v dálavách.
Spatřila dívka jen tmu, mrtvého Háda.

Nebyl svět a nebylo slunce,
nezůstal nikdo, kdo by ji miloval,
Milenec vzal naději dívce,
umrlec tichý, v kostele pochován.

Tak žila a nežila,
doufajíc v zázrak poslední,
za rána zemřela,
v krvavě černé krůpěji
Samota spanilá.