*Západně od Šumavy II.*
Cestou k finále.
Autobiografická čtyřdílná povídka.
Předmluva: Krátce po autohavárii s mým nastávajícím šéfem stojím pozdě večer v dešti před nemocnicí, kde mám zítra nastoupit jako jeho zástupce.
» autor: Tomáš |
Nezbývá mi nic jiného, než abych přece jen zazvonil a předem si připravuji trapnou odpověď na očekávanou otázku. Za chvilku přichází řádová sestra a než mi odemkne, zírá na mě nevěřícně a vykřikne:
„ Proboha, co se vám stalo a kdo vůbec jste?“
„Asi tomu nebudete věřit, ale já tu zítra začnu pracovat jako zástupce primáře ženského oddělení a porodnice. Pusťte mě přece dovnitř, vždyť vidíte jak leje!“ vnucuji se netrpělivě. Váhavě mě vpustí a udiveně říká: „Vypadáte hůř než nějaký bezdomovec! Kde jste se tak zřídil?“
„Havarovali jsme, sestro. Potřebuji se osprchovat a někde se do rána vyspat.“
„Náš izolační pokoj je prázdný, tam by to šlo. Máte ssebou nějaké osobní věci?“
„Jak vidím, nemám vůbec nic, všechno zůstalo v autě, pěkné nadělení...“ Přivede mě na pokoj: „Osprchujte se, než vám donesu něco provizorního“ a odchází.
V zrcadle s údivem vidím někoho jiného než sebe sama: vlasy mám slepené mazlavou směsí motorového oleje s příkopovým bahnem. Z mého nyní černošského obličeje na mě zírá pouze bělmo očí. Oblek taky jedno bahno. K tomu roztržená nohavice a sako, odkud prosakuje krev.
Začnu se tedy sprchovat a zjišťuji tržnou povrchovou ránu na pravé straně hrudníku, vzniklou asi jak jsem vylézal z auta. Jeptiška je tu za chvilku: „Nic jiného vám nenesu než jenom noční košili. Dejte mi váš oblek a spodní prádlo, všechno vám do rána vyperu a vysuším“, má toho plnou náruč a chce odejít. „Moment, prosím, potřebuji ještě ošetřit tuhle maličkost“ a ukáži jí, kde krvácím.
„Pošlu vám sem službu majícího kolegu a domluvte se spolu. Musím už jít, dobrou noc“, kvapně se rozloučí. Když mi chirurg ránu vyčistil a sešil, vpíchl mi ještě protitetanovku, načež maximálně vyčerpán jsem se doslova zřítil do postele. Dlouho mi ale trvalo než jsem usnul. Po té dnešní předehře s primářem jsem si nedělal žádné předčasné iluze o nějakém ideálním budoucím vztahu mezi námi oběma. Deprimující pocit před usnutím...
Řádová sestra splnila co mi slíbila, takže jsem se ráno mohl obléknout do vypraného a vyžehleného prádla i obleku s vyspravenými trhlinami. Pak jsem se vydal na obhlídku, abych zjistil, na kterém oddělení jsem to vlastně spal. Kupodivu, byla to gynekologie a ejhle, už tu proti mně jde i primář! Jakpak se vyjádří ke včerejšku, kdy jsme se jeho řidičským uměním málem zabili a skoro utopili?
„Po tom včerejšku jsem -až na dvě- dnešní naplánované operace zrušil, pane kolego,"říká mi bez jakékoliv zmínky nebo omluvy o včerejšku.
"Podívám se, jak vypadá moje auto a dovezu vám vaše věci. Zatím se představte u ředitele nemocnice, potom půjdeme na společnou vizitu a trochu vás seznámím s perzonálem a jak to u nás na oddělení chodí“. Než jsem se zmohl na nějakou reakci, byl už na konci chodby.
Opět tedy stručně chladná scéna jako včera večer před dveřmi nemocnice?! A s tímle člověkem mám spolupracovat? K ředitelovi se mi ani moc nechce, raději bych všechno sbalil a vrátil se tam, odkud jsem přijel. Dal jsem se však na vojnu a musím bojovat!
Šel jsem se tedy představit a čekalo mě další překvapení: sympatický ředitel mi hned zpočátku důrazně naznačil, abych se zatím nevázal žádnou pracovní smlouvou pro případ, že bychom si s primářem nějak zásadně nerozuměli, abych pak mohl bez problémů třeba dát na hodinu výpověď.
„Před vámi už tu bylo více zástupců a všichni po krátké době odešli. Proto byla tato funkce opakovaně neobsazená“, svěří se mi diskrétně, ohlédne se přitom dokola, jako by se chtěl ujistit, že ho nikdo nežádoucí neslyší a říká:
„O našem městě a okolí se už dlouho říká, že tu polovina žen okolo padesátky nemá dělohu. Pokud to nevíte, poznáte to brzy taky, to vám zaručuji! Neříkejte ale nikomu, že jste to slyšel ode mne, říkám vám to přísně důvěrně!“ podá mi ruku a pevně stiskne tu moji.
Bylo to pro mne jistě dobře míněné a včasné
varování, kterého jsem si velmi cenil, které ale současně zakalilo moji od včerejška stejně už narušenou počáteční radost z nového pracoviště. Zde jsem se měl tedy něčemu novému přiučit?
Po inspekci havarovaného auta se mezitím už primář vrátil a donesl mi kufřík s mými osobními věcmi a doklady, takže jsem mu mohl předložit svůj lékařský diplom a překlad odborného certifikátu Karlovy univerzity, ověřený německým notářem. Pokývl uznale hlavou, nicméně trochu zvědavě a mírně pochybovačně prohodil:
„A co už máte všechno odoperováno? To je pro mě velmi důležité, abych věděl v čem se na vás mohu plně spolehnout, případně abych vám umožnil, abyste se ještě více zdokonalil.“ Předal jsem mu příslušný latinsky zpracovaný seznam.
Pozorně si to pročetl a poznamenal: „V porodnictví se zřejmě vyznáte velmi dobře, ale budu vás muset ještě zaškolit do nejnovější gynekologické vyšetřovací metody, kterou je laparoskopie, lidově řečeno vyšetřování břicha jakoby klíčovou dírkou. Slyšel jste to vůbec už někdy?“ otázal se mě dosti stroze jako by vševědoucí učitel k nevědoucímu žáčkovi. „Znám ji jenom teoreticky a rád bych si ji osvojil, když mi to umožníte“, souhlasil jsem.
Poté mě seznámil s provozem na oddělení a s perzonálem. Kromě porodních asistentek tam pracovalo i několik starších řádových sester, které prý jsou zkušenejší než ty mladší civilní. Tři dny v týdnu byly operační, ve dvou zbývajících dnech se věnoval své privátní ordinaci, která byla v městě jediná a tedy bezkonkurenční. Menší zákroky, podle toho jak byly akutní nebo i jinak důležité, se konaly průběžně kdykoliv.
Rovněž jsme se dohodli, že se budeme střídat v pohotovostních nočních službách. Zmínil se i o tom, jak jsou jeho tři sekundáři porodnicky zkušení, na co se u nich mohu spolehnout a co ještě perfektně neovládají. Poznal jsem přitom, že to nebudu mít snadné starat se s nimi o osmdesátilůžkové oddělení včetně porodního a operačního sálu.
Pak mi sám předvedl jednu větší operaci, u níž jsem mu asistoval a přitom jsem zjistil, že jeho operační technika se celkem shoduje s mou dosavadní. Nato jsme si vyměnili role. Během této mé operace jsem se ale ptal sám sebe, proč vlastně odstraňuji dělohu, která je pouze mírně zvětšená, aniž by byla nějak jinak postižená.
„Jaká byla indikace k tomuto zákroku, pane primáři?“ neodpustil jsem se zeptat když jsme skončili. Udiveně se na mě podíval: „Přece jste musel vidět, že děloha je myomatózně zvětšená, ne? Kdyby se to tak ponechalo, vyrostl by z toho časem velký nádor, který by se velmi obtížně a riskantně odstraňoval!“
Velmi mě to udivilo, ale nechtělo se mi s ním hned první den nesouhlasit a obhajovat můj jinak všeobecně uznávaný a platný názor, že v tomto případě se operovalo naprosto zbytečně a předčasně. Přitom jsem si znovu uvědomil, že v určitých odborných věcech si budeme v příštích dnech opravdu asi těžko rozumět.
(Pokračování za týden)
„ Proboha, co se vám stalo a kdo vůbec jste?“
„Asi tomu nebudete věřit, ale já tu zítra začnu pracovat jako zástupce primáře ženského oddělení a porodnice. Pusťte mě přece dovnitř, vždyť vidíte jak leje!“ vnucuji se netrpělivě. Váhavě mě vpustí a udiveně říká: „Vypadáte hůř než nějaký bezdomovec! Kde jste se tak zřídil?“
„Havarovali jsme, sestro. Potřebuji se osprchovat a někde se do rána vyspat.“
„Náš izolační pokoj je prázdný, tam by to šlo. Máte ssebou nějaké osobní věci?“
„Jak vidím, nemám vůbec nic, všechno zůstalo v autě, pěkné nadělení...“ Přivede mě na pokoj: „Osprchujte se, než vám donesu něco provizorního“ a odchází.
V zrcadle s údivem vidím někoho jiného než sebe sama: vlasy mám slepené mazlavou směsí motorového oleje s příkopovým bahnem. Z mého nyní černošského obličeje na mě zírá pouze bělmo očí. Oblek taky jedno bahno. K tomu roztržená nohavice a sako, odkud prosakuje krev.
Začnu se tedy sprchovat a zjišťuji tržnou povrchovou ránu na pravé straně hrudníku, vzniklou asi jak jsem vylézal z auta. Jeptiška je tu za chvilku: „Nic jiného vám nenesu než jenom noční košili. Dejte mi váš oblek a spodní prádlo, všechno vám do rána vyperu a vysuším“, má toho plnou náruč a chce odejít. „Moment, prosím, potřebuji ještě ošetřit tuhle maličkost“ a ukáži jí, kde krvácím.
„Pošlu vám sem službu majícího kolegu a domluvte se spolu. Musím už jít, dobrou noc“, kvapně se rozloučí. Když mi chirurg ránu vyčistil a sešil, vpíchl mi ještě protitetanovku, načež maximálně vyčerpán jsem se doslova zřítil do postele. Dlouho mi ale trvalo než jsem usnul. Po té dnešní předehře s primářem jsem si nedělal žádné předčasné iluze o nějakém ideálním budoucím vztahu mezi námi oběma. Deprimující pocit před usnutím...
Řádová sestra splnila co mi slíbila, takže jsem se ráno mohl obléknout do vypraného a vyžehleného prádla i obleku s vyspravenými trhlinami. Pak jsem se vydal na obhlídku, abych zjistil, na kterém oddělení jsem to vlastně spal. Kupodivu, byla to gynekologie a ejhle, už tu proti mně jde i primář! Jakpak se vyjádří ke včerejšku, kdy jsme se jeho řidičským uměním málem zabili a skoro utopili?
„Po tom včerejšku jsem -až na dvě- dnešní naplánované operace zrušil, pane kolego,"říká mi bez jakékoliv zmínky nebo omluvy o včerejšku.
"Podívám se, jak vypadá moje auto a dovezu vám vaše věci. Zatím se představte u ředitele nemocnice, potom půjdeme na společnou vizitu a trochu vás seznámím s perzonálem a jak to u nás na oddělení chodí“. Než jsem se zmohl na nějakou reakci, byl už na konci chodby.
Opět tedy stručně chladná scéna jako včera večer před dveřmi nemocnice?! A s tímle člověkem mám spolupracovat? K ředitelovi se mi ani moc nechce, raději bych všechno sbalil a vrátil se tam, odkud jsem přijel. Dal jsem se však na vojnu a musím bojovat!
Šel jsem se tedy představit a čekalo mě další překvapení: sympatický ředitel mi hned zpočátku důrazně naznačil, abych se zatím nevázal žádnou pracovní smlouvou pro případ, že bychom si s primářem nějak zásadně nerozuměli, abych pak mohl bez problémů třeba dát na hodinu výpověď.
„Před vámi už tu bylo více zástupců a všichni po krátké době odešli. Proto byla tato funkce opakovaně neobsazená“, svěří se mi diskrétně, ohlédne se přitom dokola, jako by se chtěl ujistit, že ho nikdo nežádoucí neslyší a říká:
„O našem městě a okolí se už dlouho říká, že tu polovina žen okolo padesátky nemá dělohu. Pokud to nevíte, poznáte to brzy taky, to vám zaručuji! Neříkejte ale nikomu, že jste to slyšel ode mne, říkám vám to přísně důvěrně!“ podá mi ruku a pevně stiskne tu moji.
Bylo to pro mne jistě dobře míněné a včasné
varování, kterého jsem si velmi cenil, které ale současně zakalilo moji od včerejška stejně už narušenou počáteční radost z nového pracoviště. Zde jsem se měl tedy něčemu novému přiučit?
Po inspekci havarovaného auta se mezitím už primář vrátil a donesl mi kufřík s mými osobními věcmi a doklady, takže jsem mu mohl předložit svůj lékařský diplom a překlad odborného certifikátu Karlovy univerzity, ověřený německým notářem. Pokývl uznale hlavou, nicméně trochu zvědavě a mírně pochybovačně prohodil:
„A co už máte všechno odoperováno? To je pro mě velmi důležité, abych věděl v čem se na vás mohu plně spolehnout, případně abych vám umožnil, abyste se ještě více zdokonalil.“ Předal jsem mu příslušný latinsky zpracovaný seznam.
Pozorně si to pročetl a poznamenal: „V porodnictví se zřejmě vyznáte velmi dobře, ale budu vás muset ještě zaškolit do nejnovější gynekologické vyšetřovací metody, kterou je laparoskopie, lidově řečeno vyšetřování břicha jakoby klíčovou dírkou. Slyšel jste to vůbec už někdy?“ otázal se mě dosti stroze jako by vševědoucí učitel k nevědoucímu žáčkovi. „Znám ji jenom teoreticky a rád bych si ji osvojil, když mi to umožníte“, souhlasil jsem.
Poté mě seznámil s provozem na oddělení a s perzonálem. Kromě porodních asistentek tam pracovalo i několik starších řádových sester, které prý jsou zkušenejší než ty mladší civilní. Tři dny v týdnu byly operační, ve dvou zbývajících dnech se věnoval své privátní ordinaci, která byla v městě jediná a tedy bezkonkurenční. Menší zákroky, podle toho jak byly akutní nebo i jinak důležité, se konaly průběžně kdykoliv.
Rovněž jsme se dohodli, že se budeme střídat v pohotovostních nočních službách. Zmínil se i o tom, jak jsou jeho tři sekundáři porodnicky zkušení, na co se u nich mohu spolehnout a co ještě perfektně neovládají. Poznal jsem přitom, že to nebudu mít snadné starat se s nimi o osmdesátilůžkové oddělení včetně porodního a operačního sálu.
Pak mi sám předvedl jednu větší operaci, u níž jsem mu asistoval a přitom jsem zjistil, že jeho operační technika se celkem shoduje s mou dosavadní. Nato jsme si vyměnili role. Během této mé operace jsem se ale ptal sám sebe, proč vlastně odstraňuji dělohu, která je pouze mírně zvětšená, aniž by byla nějak jinak postižená.
„Jaká byla indikace k tomuto zákroku, pane primáři?“ neodpustil jsem se zeptat když jsme skončili. Udiveně se na mě podíval: „Přece jste musel vidět, že děloha je myomatózně zvětšená, ne? Kdyby se to tak ponechalo, vyrostl by z toho časem velký nádor, který by se velmi obtížně a riskantně odstraňoval!“
Velmi mě to udivilo, ale nechtělo se mi s ním hned první den nesouhlasit a obhajovat můj jinak všeobecně uznávaný a platný názor, že v tomto případě se operovalo naprosto zbytečně a předčasně. Přitom jsem si znovu uvědomil, že v určitých odborných věcech si budeme v příštích dnech opravdu asi těžko rozumět.
(Pokračování za týden)
Tipů: 17
» 19.03.16
» komentářů: 11
» čteno: 769(20)
» posláno: 0
» nahlásit
» 19.03.2016 - 17:30
Zde asi ona pověSTná německá preciznost ustoupila do pozadí, když ředitel nemocnice věděl, ale nekonal a pacientky postupovaly zbytečné zákroky.
» 19.03.2016 - 17:48
Milena
Těším se na pokračování.ST
» 19.03.2016 - 18:13
Zajímá mne jako chirurgickou sestru a několikaletou spolupracovnici sester řádu Notre Dame...ráda si přečtu pokračování...ST
» 19.03.2016 - 19:26
Tara: mutil: hloubavá: Milena: Děkuji,váš zájem mě velmi potěšil :-))) Pokračování asi za týden..
» 20.03.2016 - 18:06
vavaoko: Děkuji, pokračování bude ještě trochu bolestnější na psaní a obtížnější na čtení...
» 24.03.2016 - 09:26
budu se těšit jak to dopadne... Pan dochtoor zřejmě odstraňoval častěji než by měl a ty jsi s tím nebyl srozuměn a souhlasen... Nooo každopádně další díl si hltavě přečtu :) **
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *Naléhavá prosba* | Následující: *DNES*