Cestou pomalých kroků

Roztřeseně malou ručku mu podávala
jak tlapku kotěte
jeho zkrabatělými prsty
do žluta zbarvenými přítulností cigaret
rukou s mapou stařeckých skvrn
držel pevně pacinku nešťastného dítěte.

Šli spolu zešedlým parkem
on, světaznalý, postavou široký děd
ona, jak poupě něžné
v copánkovém účesu vlasů ze zlata
černé šatičky však zář pohltily
a slzy pod řasami nepřestaly téct.

Ruku v ruce dědeček s vnučkou divnou branou procházeli
nad ní nápis: KREMATORIUM
když člověk hlavu zvedl…

dvojice jediných pozůstalých
s pohledem skloněným k zemi
šla vyprovodit dceru jeho/matku její
kroky náhlým prázdnem rozhýbány, však zpomaleny
jak by k žalostnému cíli nikdy dojít nechtěly.

Plakalo děvče, plakal děd
s milovanou bytostí rozloučení
naposled.



.