Ne nepojedu zachraňovat svět...

» autorka: Venuše
My lidé toužíme pomáhat, je to naše základní přirozenost. Důvody máme různé, ale touha pomáhat je v nás hluboce zakořeněná. Ano, i v těch co se tváří drsně a nepřístupně.
V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa, možností je spoustu, potřebných je mnoho. Má to však svůj háček...
Když jsem četla příběh člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená
tou vznešenou a velkolepou myšlenkou. Jak nádherné a romantické. Dokud jsem nedočetla do konce a nezjistila, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se skoro nestýká a děti vídá jen občas.
Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
Pak ho čekal Ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů,i když
– jak napsal – ta vidina ho moc neláká.
Zůstala jsem jak opařená...za čím právě kráčím? Vím to?Hledám vnitřní mír a klid na správném místě?

Jak bych já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Dávalo by to vůbec smysl?
A jaký smysl by dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales,když
prales umírá kvůli tomu, že všechno,co dělám je závislé na ropě, kterou
odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet
transparent : Zachraňte prales !?! Kolik ropy asi spolkne takové letadlo s dobrovolníky?
Jak bych mohla pomoci dítěti v Africe, když neumím naučit svoje
vlastní děti, aby si po sobě uklidily?! Jak bych mohla pomoci tam, kde je válka, když neumím uchovat mír ve vlastní rodině?

Jaký smysl by dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů,
když by to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat
je o sílu najít vlastní řešení? O zkušenost! Ne není třeba velkých gest, ani velkých skutků, není třeba odletět, adoptovat africké dítě...je třeba začít u sebe!

Je to stejné jako s mými dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát
spadnout na zadek, odřít si kolena a znovu vstát. Čím déle bych je držela za ruku, tím později by začaly samy chodit. Mohla jsem s nimi jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Osušit jejich slzy.
Ale museli to zvládnout sami. Nechci děti závislé na druhých. Chci, aby se o sebe uměli postarat. A tak se Ami naučila sama roztopit kamna a Matýsek postavil svůj první domek- království v koruně stromů a Dominik se pokusil o první vlastní polévku. Chyby je naučí, co udělat příště líp.

Nemohu zachránit Afriku,migranty ani prales, opuštěné africké dítě ani zabránit válce, ale mohu začít u sebe:

Chodit víc pěšky a méně si vozit zadek a ušetřit trochu té ropy.
Přestat si foukat zbytečně vlasy fénem.
Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého
konce světa a místo toho jít k zelináři do podloubí nebo si vypěstovat vlastní zeleninu.Mohu učit děti skromnosti a vděčnosti.Mohu zasít semeno míru do každého lidského srdce, které potkám. Třeba že pouhým úsměvem, nebo gestem vstřícnosti.

Mohu toho tolik změnit ! Každý z nás může! Každý den v roce…to není málo!A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech, aby byly součástky do mého iPhone.Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy. Snad jsem snílek a idealista, ale cítím, že přesně takové ,,malé,, věci mi dávají smysl.

Mohu pokračovat ?

Já si nebudu (nemohu) kupovat své svědomí charitou, raději si ho uchovám čisté v každodenní všednosti a budu dělat to, co mi opravdu dává smysl. Budu pravdivá k sobě a svým vlastním.
Budu se zodpovědně starat o mír u sebe doma v mé milované rodině. Učit děti na řece Orlici, že respekt k přírodě kolem nich jim přinese štěstí.A že řeka je lepší než plastový bazén.

Když jsem já spokojená, je takový i můj svět,můj muž i mé děti. Potřebuji tak málo! Jen si to častěji uvědomit.V rukách žen je velká síla. Síla tvořit svět, plný soucitu a lásky...
Potřebuji jen svou rodinu, teplé místo pro spánek a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Takové to červené co si nablýskáte o límec svého svetru a všichni si pak chtějí kousnout. Tak je lákavé! Lákavější než sladkosti plné palmového tuku. Ano jsem idealistka a jsem na to hrdá!
To, co je mi však nejcennější je smích mých dětí, když házejí úlomky starého chleba z mostu rybám, běhají po domě a schovávají se pod postele, tráví léto bosí v zahradě nebo v prvním jarním slunci běhají nazí a zkoušejí teplotu vody v řece. A když se můj muž vrátí domů po těžkém dni, žiji s těch chvil, kdy i bez velkých slov víme, jaké máme štěstí.
Plodí - li láska lásku, dejme ji především těm nejbližším, ať ji pak budou šířit štědře dál.

Pohltila nás pýcha a ovládla chamtivost. Touha mít a dobýt!
Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány. Díváme se přes plot sousedů a nejsme spokojení!
Ale uvnitř jsme opravdu neskutečně chudí a nevidíme si na špičku vlastního nosu. Lžeme sami sobě, že když uděláme něco velkého naše svědomí se očistí a budeme smět dále lhát své duši.

Pomoz nejdřív sobě, své duši, svému raněnému srdci, zahoj ty rány co tě nutí jít s davem a dělat věci proto, že je dělají všichni.
Uzdrav sebe a svou rodinu, aby v ní vládlo bezpečí. V ní to všechno začíná i končí.
Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života v nejistém bohatství, ale budou si
vážit rozkvetlé louky za domem...
Tipů: 10
» 15.03.16
» komentářů: 13
» čteno: 394(18)
» posláno: 0


» 15.03.2016 - 15:59
Dobráúvaha: ale já bych stejně jela, být mladá... ST
» 15.03.2016 - 18:40
Ta úvaha Ti jiSTě dala velkou práci,
však více na básně jsou mnozí "libresáci"...
» 15.03.2016 - 19:16
Nadnesla jsi velmi zajímavé téma. Na Libresu (a nejen na něm) je, bohužel, trochu škoda, že se čtou více básně než úvahy či povídky.

Ale zpět k dílu jako takovému: já se domnívám, že doba příliš nepřeje takové té, abych tak řekl, „skryté práci“ pro své nejbližší, a to proto, že jednoduše není na veřejnosti vidět, což nelze říci o charitativních záležitostech, které se dostávají do trochu jiného světla, pokud je na ně nahlíženo z úhlu, jaký jsi předestřela. Ano, jasně – pomáhá jinde (borec)… a vlastní rodina skomírá (to se nikde nepíše, ergo není problém).

V jakémsi komentáři jsem nedávno napsal, že si tak občas všímám, jestli roznašeči letáků neziskových organizací či nábožensky zaměřených publikací pomohou ženě do dopravního prostředku s kočárkem, případně zda pomohou starému člověku. A je lhostejné, jestli to prostě nevidí nebo vidět nechtějí. Pokud ne, nevážím si nejen jich samých, ale ani organizace, kterou prezentují.

Možná by se zde hodil (ač se považuji za ateistu) k zamyšlení citát z trochu jiného soudku – z dílka Nikose Kazantzakise "Poslední pokušení"... kniha byla umístěna na index a autor byl exkomunikován:

„Ach, ubožáku, Bůh není v klášterech. Bůh je v příbytcích lidí! Kde je muž a žena, tam je Bůh. Kde jsou děti, starosti, vaření, hádky a smiřování, tam je Bůh. Neposlouchej kleštěnce. Pomlouvají to, co nemohou mít. Skutečný Bůh je ten, o kterém mluvím já, domácký, a ne klášterní. K tomu se modli. Ten druhý je pro kleštěnce a pro lenochy.“
» 15.03.2016 - 19:48
Tara: děkuji, že jsi četla tak dlouhý a nedokonalý text :-)
» 15.03.2016 - 19:48
Tomáš: Děkuji za komentář...básniček se určitě nevzdám :-)
» 15.03.2016 - 19:52
Paulmatthiole: Tedy, moc děkuji za čtení i za komentář. Souhlasím, že je to ožehavé téma. Ostatně mnoho žen, tvořících láskyplný domov se cítí tak nějak nepatřičně. Jako by nebyly dost dobré, když nedobývají svět, nepodnikají atd. Ale ,,pouze,, pečují o děti, dům rodinu a chrání její mír...je to málo? Jistě ne, ale jak píšeš, takové věci dnes společnost neoceňuje.
Moc si vážím, každého, kdo přečte tak dlouhý a nedokonalý text! Takže vřelé díky i tobě!
» 17.03.2016 - 18:40
krizekkk
Já nevím, jestli je v lidské přirozenosti touha pomáhat.
Ale chápu, co jsi tím chtěla sdělit.
» 17.03.2016 - 19:17
krizekkk: Já to také nevím, jen tu touhu v lidech cítím...někdy se ale zdá, že ta ,,touha,, má kořeny v pocitu, že tím si vyžehlím svědomí, nebo zlepším pocit ze svého jinak ,,nepovedeného,, života...
» 17.05.2016 - 10:33
Adramelech
Ano, s dobročinností se má začínat doma.
» 18.05.2016 - 15:55
kasparion
Krásně jsem si početl a souhlasím s tím. Člověk si má zamést před svým prahem . ST
» 19.05.2016 - 17:18
kasparion: Adramelech: děkuji Vám za přečtení...není snadné číst dlouhé texty od neznámého člověka:-)
» 20.05.2016 - 10:31
cítím to STejně
» 07.06.2016 - 13:31
Moc pěkně jsi to napsala, velký souhlas a ST.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Řezby | Následující: Líbej mě
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Radečka, Woria [2]
narozeniny
Zasnena [6]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.