Už nikdy!

Přítmí, dřímající v zákoutích krovů
násobilo les pilířů...
ty prťavý figurky!
musí tu být a nemůžou pryč
a každý, kdo chce být all right
beztvarým, neosobním jsoucnem
a vší silou hodit Auvergnance rybu přímo do obličeje
olej nejčistští na mě vylij,
a sleduj obliny krásy těla smrti.

Všichni pachatelé ničemností rozkvétají
aby byli navždy vyhlazeni
jako krvavé ohavnosti poskvrněného panenství,
jako pytlácká návnada
tvé úponky pronikly za moře,
mám na tebe chuť
sedni! zůstaň!

Hraje mladý cikán pod zámkem
ve dnech svého jinošství,
než se zatmí slunce
a světlo měsíc a vrátí se po dešti mraky
a zahání obraz jednookého výstřelem
hranice vzplála,
mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku jako by neměl

stíny domu zaujímaly bizarní postoje,
kolem můstku u břehu se otočil a zase zpátky,
přišel mi gratulovat k svátku,
udělal také
deset bronzových nádrží
po pravé straně domu k jihovýchodu

věděli o sobě, co jedí,
slídili i za průběhem trávení,
Ze záňadří ji vypadly hedvábné broskve,
jako libanonské polní zvíře,
to trní rozšlapala
přečetls před ní útržek umazaných novin.
a zabaleným kusem murény
dals volnost mým krokům,
obrátil jsi na útěk mé nepřátele,
vzal jsi mísy, krajíče, talíře sklenice,
navždy umlčím ty, kdo mě nenávidí.

Protáhlé červené jazyky byly jako mlsné plameny
a černé klobásy v jasné melodii párků,
jako černý stín strašlivého přesycení
budu volat o pomoc

už nebudu poťouchlej, Kiliáne, víckrát, až do smrti!
Víckrát až do smrti...

maminka se usmívala, divně, jako smutně
odvážně, víte,
Kéž ti v den soužení, řekla
vítězství vděčně jásá.

Teprve nesmělá předzvěst dvacátého století
čili,
když to vlezlo
zase do hlavy.