Stíny nad obzorem

Stíny nad obzorem

o Stmívání nad obzorem 1. února 2016 v 11:20 | Marie Bernadeta

o Jen stíny 1. února 2016 v 11:29 | Marie Bernadeta

o Sklízení smutku 1. února 2016 v 11:44 | Marie Bernadeta

o Tma ve mně 1. února 2016 v 13:08 | Marie Bernadeta

o Noční košile... 1. února 2016 v 13:39 | Marie Bernadeta

o Dar 3. února 2016 v 11:05 | Marie Bernadeta

o V hoři 8. února 2016 v 19:24 | Marie Bernadeta

o Domov je naděje 8. února 2016 v 19:39 | Marie Bernadeta

o Mé vyznání 16. února 2016 v 10:39 | Marie Bernadeta

o Jen pro toho, co miluji 18. února 2016 v 14:04 | Marie Bernadeta








Stmívání nad obzorem

1. února 2016 v 11:20 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Nad obzorem se setmělo,

černé mraky zakryly rozespalé slunce

a ve mně se srdce zachvělo

strachem, co bude...

Můj život leží přede mnou

a čas neúprosně plyne,



krátí se cesta moje ke štěstí a k tobě,

však každý den je těžší ráno vstát

a s důvěrou zas po své cestě jít,

jsem provázena láskou,

pro ni jen toužím žít

a nad otázkou,

kdy se setkám s tím,

koho miluji,

je stále ještě stín,

jak setmělo se na obloze,

víc upínám se ke své touze

s tebou, lásko, být.



Dotknout se představ mlhavých

a věřit citům svým,

jak nebe spojeno je s námi

a duše naše chrání,

víc důvěry si vyprosit

pro tyto chvíle ponurého chvění,

co způsobuje uslzené počasí

i smutek z proher pozemských.



Víc důvěry zas mít

a svoje přání

k nohám andělů strážných

dnes smím položit,

to trvání Lásky

kéž nikdy ve mně

ani v tobě neskončí

a přenese nás jednou společně

do věčnosti,

v níž nebudeme nikdy sami

pro sebe jen žít

a přesto budem plni všeho,

co jen smíme mít.


Jen stíny

1. února 2016 v 11:29 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Jen stíny nade mnou se sklání

a v mojí mysli tiché tóny

ještě zaznívají



Blíž nebi toužím být

však stíny brání vejít

duším živých k nim



Jen stíny černočerných

chvil a dým co v nás se usadil

a promořuje naše obydlí



Ve vzdoru svém se vzdávám

a v bouři nedržím už vesla

Jen důvěra je zde aby nás nesla



dál slzavým údolím dneška

Když setmělo se kolem

nic nepořídím vzdorem


Sklízení smutku

1. února 2016 v 11:44 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Srdce se na mne podívalo

Jako by dítě ve mně zaplakalo

a jeho volání a smutek

do prázdna setmělé oblohy utek



Královská koruna

byla trnová

Být pánem vlastním

a zvládnout v sobě

hněv i zklamání

to chvíli trvá

i odolnějším



Dnes činíme skutky svými zítřek

a zítra sklidíme co neseli jsme

Krájíme z bochníku vlastních potřeb

sklízíme ze stolu prázdné talíře



a místo díků

dočkáme se jen slz

ve vlastním kapesníku


Tma ve mně

1. února 2016 v 13:08 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Zavřený do sebe v prázdných otaznících

jak bez citu táhne se černý mrak smutku



Stažená roleta tma uvnitř i venku

a duše ztracená skládá se do výklenku



těch pevných skal co na nich stavět mám

příbytek svůj a Bohu chrám



Klečím a slzy mi tečou po tvářích

jsem plná hluku a hromů a blesků



neslyším tvoje volání a chvění tvojí duše

zůstává ve mně bez užitku



Čekám až ustane napětí ve mně

až vlny opadnou z pobřeží mojí země



až slzy osuším ve svém srdci

vytáhnu rolety

dám šanci slunci

co z mraků jako ty



mává mi tváří růžolící

je plné něžných doteků

pod nimiž vždycky

choulím se jako pod deku


Noční košile...

1. února 2016 v 13:39 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Noční košile...



Baví mne žít

když můžu mít

výhled na cestu



když ale stíny nad obzorem

zahalí všechno kolem

jsem plná smutku a bolem



se nechávám hýčkat

jak prádlo plné špíny

vyprané sotva musí se mačkat

a než se pověsí na šňůru

je třeba vytřepat ještě

svraštělé splíny

plné kapiček deště



Baví mne žít

když můžu již dnes uvěřit

že všechno co mne tíží

na šňůře proschne

a lehce v koši spočine

jak prádlo na žehlení

z kterého vůně vzpomínek

na mydlení ještě se dotýká

našich nosů



Kam se jen podívám

zahlédnu ústa

co v údivu na mne hledí

Koukněte na ni

Lehoučká košilka

a noční idylka

může začít...




Dar

3. února 2016 v 11:05 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Dar



Život je dar

jenž z dlaní Božích denně přijímám

s pokorou k jsoucnu veškerému

večer zas vracím život Jemu

a tak ten dar

co od Boha mám

den co den beru si

a zas odevzdám



Duši mám stále jednu

v ní bdím i když spím

a čekám až mé tělo

v noci se spánkem posilní

aby žít po ránu zase smělo

a moje duše mohla se v něm

slovem i skutky projevit



Mou duši baví život

vždyť věčně bude žít

nebe však

kdo si může zasloužit?



Vždyť dar je něco

co přijímat smíme

a nezaslouženě pouze

z milosti Boží dál čerpáme

abychom našli štěstí

které si duše touží nésti

v sobě až na věčnost

do které vstoupit smíme

když v těle pozemském

život opustíme

a přijde smrt



Až v duši uchopím

život věčný

v té chvíli pochopím

je krásné žít

milovat a být šťastný

k obrazu Božímu

stvořen být



Dokud však světem

vládnou vraždy

je vidět víc

že zlo nezmůže nic

bere -li tělo duši

dar který do něj Bůh vložil

To není láska k životu

ale ke smrti

která však duši

nesmrtelnou nezničí



Tu bolest strašnou

na tělech zavražděných

snášíme s Kristem

na kříži probodeným

Marné jsou vraždy těl

duší věrných

kdo zapsán je v Knize živých

toho Bůh nezatratí

však ti co ubližují

zůstanou venku

kde bude pláč

a skřípění zubů



Ti kdo se od Boha odvrátili

zůstanou vzdáleni navždy

Sečteny budou jejich skutky

i nevinných lidí vraždy


V hoři

8. února 2016 v 19:24 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

V hoři

Kde je tvé srdce

tam je tvůj domov

Domove sladký není tě více

když v mysli klesám až na dno

vzpomínek vlastních

a v slzách a smutku

topím se v tůni

svých zmatků



Toulám se v bouřkách

hněvu a vznětů

a potom ležím

bezvládně na pobřeží

divného moře

plného hoře



Nad hlavou mojí

vychází slunce

paprsky hladí

moje líce



otvírám oči

a vidím množství vody

která mne láká

k osvěžení



Když světlo probudí

v těle duši

slzy se změní

na koupel v moři

která nás nenechá

utonout v hoři


Domov je naděje

8. února 2016 v 19:39 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Domov je naděje



Domov je tam

kde smíme spočinout

Já domov znám

a zem je mi cizinou



Duše je chrám

v níž každý sám

uctívá lásku jedinou

živou a krásnou nevinnou



Domov je tam

kde srdce mám

s rozbřeskem odcházím

a v noci domů se navracím



a v sobě každý sám

staví si z nebes chrám

a já v něm dveře otvírám

prosbám a čistým modlitbám



Pokorně stát

a tichu naslouchat

můžeme snad

si přát



Domov je tam

kam duši pozvedám

Já domov znám

na skále pevné stojí chrám



V něm hoří svíce

za všechny duše

a není více

těch kteří podlehli pýše



Mé srdce tluče v dlaních

Čekám až křídla oschnou

Mám ještě krůpěje rosy na nich

které se nyní i tebe dotknou



Domov je naděje

k níž duše dospěje

jakmile procitne

ze spánku v průsvitné

podobě pravdivých citů

spředených ze snů dávných mýtů


Mé vyznání

16.února 2016 v 10:39| Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Mé vyznání

Smrt Kristova navždy vykoupila

cenu našich životů,

neboť čím je život v našich rukách,

nežli cestou křížovou?

V tom všichni tak, jak životem jdeme,

na Krista se podobáme

a s ním pak každý kříž si nesem

a snášíme vždy jeho tíž,

dokud k cíli vzdálenému nedojdeme již.



Můj život cení si jen Bůh,

on sám jej do mne vložil

a vdechl do mne duši

a proto s pokorou a vděčností

smíme život lidský žít

a vnímat skrytě v duši

denní starosti.



On za mne zaplatil již cenu nejvyšší.

V Beránkově kříži vždy mne uslyší,

když v sobě všechno ztiším,

pak teprve si mohu býti jistá

Láskou, která rozdala se do krajnosti

a jednou provždy moji vinu smyla.

Já miluji Tě, Ježíši,

a vím, komu jsem uvěřila.



( Na téma týdne: "Cena našich životů")

Jen pro toho, co miluji

18.února 2016 v 14:04 | Marie Bernadeta | Stíny nad obzorem

Jen pro toho, co miluji

A není nic, co mne tíží, co bys nepozvedl, Pane na kříži. Má slova patří jen těm, kteří chtějí slyšet pravdu, jen pokorným a skromným, kteří věří, že mají v sobě nesmrtelnou duši, zcela nehmotnou a nezničitelnou, přesto však živou, ona je střípek Boha v nás, k Jeho obrazu byla stvořena, nelze ji uchopit jako něco z hmoty, působí na naše tělo díky jeho vyzařování, tak je udržuje živé. Skutečný život není jen to, co můžeme uvidět a vnímat svými omezenými smysly. Život je mnohem hlubší a tím, že je skrytý, je cennější v něm vždy ta menší částečka, která spolu s ostatními vytváří větší celky. Nepíšu lidem zlým, ani úskočným, ani žádným"faustům", těm, co se všemu prostému vysmívají a používají " čertovy způsoby", jak by jen mohli se nechat oslovit city, vždyť Láska pro ně není ničím, oni by chtěli dovést nás k hněvu a zuření tím, jak nás zlobí a učinit z nás trosky, teprve tehdy je zlo spokojené, když působí druhým utrpení a trýzeň, to peklo, které má zlo v sobě a chce ho učinit v každé čisté duši. Pod mocnou ochranou mého Anděla Strážce však zůstávám jako ve skořápce a ničeho se od zla neobávám. Strach je vždy ukazatel malé víry a nedostatku důvěry v Ducha Svatého. Mé rozumy jsou pošetilé zlu a nemůže jim rozumět, však já to vnímám jako nízké a pošetilé vysmívat se druhým za to, jací jsou a i když mnozí výsměšníci byli třeba světového formátu, nic není jim to platné, neboť světská sláva- polní tráva. Co skutečně je cenné a všechno dobré, co kdo mohl vyslovit a učinit, je pouze dáno shůry každému a my jsme jenom prostředníky toho, co má přijít a co je třeba druhým lidem zjevit. Píšu jen těm, kteří věří v duši a čerti a jim podobní fausti ať si ucpou uši, píšu jen těm, ve kterých je láska a kteří chtějí uslyšet, co Láska v duši působí a jak nás krásnějšími činí. A v tomto každý člověk dobré vůle za pravdu mi dá, když uvěří, že v sobě duši živou má, v níž každý z nás je živ a v sobě přirozenou víru v jsoucno a Stvořitele svého má a tam když každý člověk navrátí se, tam do svého nitra, do své duše, může každý poznat pravdu, že dobro a Láska jsou přirozené naší duši a zlo je pošetilá zvrácenost, s níž nedojdeme nikam do Nebe, což obnáší v nás stav míru a pokoje, v němž Svatí dokážou vždy klidní zůstat, i když je kamenují a jinak mučí fyzickými i psychickými prostředky a když je stíhá posměch, pak díky za vše Bohu i za urážky a za plivance, vždyť není nic, co by Ježíš na kříži svém se mnou nesnášel.

Pak ti, co víru v Krista neznají, stejně ho mohou poznat ve své každé bolesti, co nesou spolu s Ním a život náš je tím, co i náš Pán spolu s námi cítí od narození až do smrti. Tomu se nikdo nevyhne, vždyť každé utrpení, které přijímáme pokorně, učíme se odevzdávat Kristu zároveň. Má slova patří pouze lidem pokorným a skromným, vždyť řečeno je pravdivě: " Neházejte perly sviním…" Zlu nelze odporovat, spíš když nás bije, nastavit i druhou tvář, ať klidně do mne buší pěstmi, mou duši stejně nezničí, jak naivní je zlo, co pouze zvratky a exkrementy zavání a z nich si dělá hromádky a jimi se pak živí, tomu zbytečné je odporovat a vůbec nemá smysl se s ním vybavovat. Vždy touží navyklat nás a do svých hnusů na lopatky si nás položit, jak svedl ďábel Evu k prvotnímu hříchu, tak stále používá tytéž marné způsoby. Nemůže nikdy nade mnou už zvítězit, když je Bůh s námi, kdo proti nám? V pokoře ve mně Kristus vítězí, když stojím čelem spolu s Ním před celičkým světem a všemi problémy a rozmělnit mne může klidně žralok v hubě, On neponechá mne záhubě ohňů pekelných, v nichž trýzeň duše spaluje, jak od Boha jsou vzdáleni.

A ti, co litují, že moje slova četli, že neměli je číst, ať vyčítají pouze sobě, že strkali nos tam, kam neměli, do schránek soukromých, kde věrný hoří v srdci cit. Vždyť všechno chtěla jsem říct pouze jedné duši, kterou miluji a ti, co naslouchali taky za dveřmi, pak tiše měli by spíš být…a potichoučku po anglicku… po špičkách se odporoučet a se vypařit… Nevím proč měla bych k nevěřícím, k ateistům a k jiným cizím hovořit, já mluvila jen s Láskou k tomu, koho miluji a spolu s ním se raduji, když mohu říct mu o tom, co nalezli jsme spolu, když kráčeli jsme ruku v ruce domů se svým tajemstvím.