Vteřina smíru

má duše tě hledá a já!leč nerad
sem žalostně propad
tvé duši a tvé kráse
co jest tak chladná a zla byť nezdá se

zase znova se pokouším schovat
že nelze opět nelitovat
svých skutků či hříchů
když řekla jsi ,že jsem jen k smíchu
a já v tu vteřinu
sem schoval veškerou svou pýchu
jen v temně,chladu a tichu
a povstala nestvůra co ukrývám v nitru

v té vteřině sem potichu rval
ty smála jsi se a já se sebou se pral
jestli ti facku dám
či podlehnu těm tvým hrám
v nichž pouze prohrávám a zdá se...

že ta tvá elegance a touha
mou duši vlkodlaka spoutá
a já stanu věrným služebníkem tvým
a tím podepíšu čertu jeho smlouvu mou krví
a budu tím za koho mě zvolíš
jen dokavaď mě neodhodíš
a vše co dělám bude pro nic

dokaď neodhodíš mě jako použitou jehlu
když víš že já zase přiběhnu
připraven nezběhnout ve válce našich očí
budu v nich dál hledat jak si tě ochočit

a už nebýt jen tvým, ale i ty se musíš stát mou
tou mou touhou strachem láskou i pýchou
kde nechceš uniknout!!

kde tvá víra tě nutí bojovat za nás dál
a neustoupit dokud je na živu žal
a nebo dokud to nebudu já, kdo se bude smát
když náš svět bude pozvolna dál umírat....

a já jak sem se z noční můry probíral
když tvůj vliv na mě skomíral
dál nad dilematem rozjímal
prosil řval a chtěl jít dál ..

přes všechny prosby já zůstávám zmaten
v té vteřině zabila jsi a stala si se katem
tohle už není šachem ale matem
a ten cit mezi námi zůstane zatracen

mým touhám a snům když sem nás viděl bez válek očí..
jak bezbranná mi v náručí spíš..
kdy já tak jako hradba hrad sem tě vřele objal
a ty ses nebála nočních můr a temných čar
a věděla jsi že já tě nezaprodám,

ochráním před zlem nás! budu tě ctít!
a my v euforii citu budem jen spolu žít
nevím co na tom nechceš pochopit
a se mnou to žít!

v onu vteřinu ticha ses stala zrádcem
jenž bodl smrtelnou dýku mezi nás slovem
najednou stal se s tebe pozér
jenže oči říkali neposlouchej a pojď sem

v tom tichu slov kdy slyším ze mluvíš
ale je už mi jedno co komu chceš zdělit když víš ,
že já myslím že mi nerozumíš
a i když posloucháš tak neslyšíš

a nebo nechceš slyšet co na srdci mám
nechceš slyšet že stvořila si podvodem klam
neuznáš že já peru se pro viru v nás sám
už ne jak lev ale klaun

ALE KLAUN!

v bitvě očí ve válce citu ,když měníme naše duše dětí v dospělé stíny
necháváš mě tělo poetovo opět věřit ve své vlastní sny

utekla si a z dáli sleduješ tu zkázu
tvé svědomí tě zžírá a jsi jak v transu

a já biju se za to kdy vidím nás dva jak opět splynem
a já jako další osamělý rek a můj bídný příběh dál hynem
pod tvou čepelí slov zabila si život, já stal chladným stínem
živ jen flory chemie a přikrmován spleanem
pracujíc na bezlítosném vyvraždění veškerých citu
na útěku před tím že ty už nejsi tu..
teď zvolil sem tvrdou očistu
a rozjedu si vlastní hru
tasím revolver a pln vzteku a vášně
přikládám jej s úsměvem k hlavě
roztáčím kolotoč v němž 1 z 6
znamená svobodu štěstí
dále smír s mou duší
když my oba známe to co jiní myslí že tuší
to že:
"láska je nehezčí cit vždyt i ty víš ...
ale bohužel její rány jen tak snadno už nikdy nezahojíš"