Stále honosný... přesto opuštěn...

dnes potkala jsem les
a za ním tajnou zahradu
zarostlou až po bradu
dnešního dne
ne víc ne míň jen
slunce smělo prostoupit to klestí
a vidělo co lstí
se procházelo nádvořím

za cimbuřím
které již nebylo hmotné
stíny ploužily se smutně
a někde za zdmi toho dómu
spala … ne sto, ale tisíc let je tomu
kráska z nejkrásnějších v tomto kraji
ve svých časech rozlohou svojí
ochromila nejednoho pána
nejednoho knížete…

smutné oči pážete
ze zrcadlových střepů
vyčteme i po slepu
když nezalekneme se šera
ponoříme se do těla
tohoto velikána…

…

jaká škoda že
slib nebyl dodržen
že do soukromých dostal se spárů
to zasadilo mu ránu
ze které těžko bude probuzen...