*Zoufalé hlasy*
Rozmlouval jsem nedávno se skupinou mladých lékařů-lékařek o jejich současných problémech na pracovišti v nemocnicích.
» autor: Tomáš |
V následujícím uvádím několik markantních závěrů, které se v různých obměnách opakovaly:
*Když mi bylo přislíbeno místo na interním oddělení jedné renomované kliniky, byla jsem super šťastná. Právě jsem ukončila svá studia a myslela, že teď začne má kariéra. Tento pocit se mi však brzy úplně ztratil. Už za pouhý týden jsem byla zcela sama zodpovědná za práci na oddělení, kde se na mě spoléhalo patnáct těžce nemocných.
Vyhodnocovat laboratorní výsledky, stanovit diagnózy, vyplňovat různé formuláře, promlouvat s rodinnými příslušníky nejenom nemocných, ale i zemřelých, když přitom už na chodbě stáli nově příchozí pacienti – každodenně se opakující chaotická situace. Žádná příležitost, abych si mohla aspoň trochu oddychnout...Třikrát v týdnu noční služba, jednou za měsíc víkendová.
Každý večer jsem myslela na to, že snad ráno zase objevím na oddělení v posteli někoho mrtvého z mých pacientů. Postupně jsem nemohla vůbec spát, dostávala jsem návaly horka, závratě, začla jsem panikařit. Často jsem se doma v noci probudila -pokud jsem vůbec usnula- zavolala na oddělení a žádala, aby mi sdělili laboratorní výsledky některých pacientů, kteří mi obzvlášť dělali velké starosti. Přemýšlela a rozvažovala jsem o tom, zda mám brát prášky na spaní a proti strachu. Časem se moje nespavost a pocity strachu sice trochu zlepšily, ale až dosud zcela nepřestaly...
*Když někdo z nás v práci chyběl, celý organizační systém se na oddělení zhroutil. To jsem poznal hned v mém prvním pracovním týdnu. Jednoho rána zanedlouho nato jsem si netroufal, abych vůbec z lékařského pokoje na oddělení vyšel. Předchozího dne jsme totiž přijali pacientku s akutně ucpanou plicní tepnou, což se zpočátku vůbec nezjistilo, tudíž jsem ji bohužel příliš pozdě přeložil na jednotku intenzivní péče. Když jsem se ráno dozvěděl, jak to s ní skončilo, muselo mých dvacet pacientů čekat na mou vizitu, až jsem se na pokoji vynaříkal a doslova zoufale skoro vykřičel. To mě úplně zničilo a dodnes se nemohu zbavit strachu, abych neudělal zase nějakou chybu.
*Jednou jsem se na operačním sále málem pozvracel. Od mého prvního pracovního dne mě často bolí břicho a někdy celý den ani nejím. A když, tak nějakou maličkost z kantýny, kterou jím zpravidla na záchodě, kdybych se náhodou měl třeba pozvracet. Jednou jsem měl tak silné bolesti, že mi můj ošetřující lékař vyjednal termín, abych byl vyšetřen magnetickou rezistencí. Zástupce primáře to však zamítl a aniž by na mě bral ohled řekl, abych si to posunul na jindy. Pak mi taky jednou dal náš primář tuto brutální radu: „Ty musíš přece vědět, že doma můžeš zůstat jen tehdy, když ti někdo usekne hlavu. Jinak to nepřichází v úvahu!!“
*Můj šéf byl občas nabručený a často nám i nadával. Hlavně jsem se vždy obávala ranního pohovoru na primárce. Bylo to skoro jako při vojenském raportu: Jaké chyby se staly, kdo je zavinil a za ně zodpovídá? V takovém prostředí jsem si netroufala k němu jít, abych se ho na něco zeptala, co mi nebylo jasné. Ukázat svou slabost, to jsem prostě nepřekonala.
*Po dosažení své specializace jsem měla šanci na slibnou kariéru. Můj primář mi dokonce nabídl, že mě v tom bude podporovat. Až jsem náhle poznala, že to všechno vůbec nechci a dala jsem výpověď. Nepracuji už v nemocnici, ale s jedním kolegou ve společné ordinaci. I tam je sice stres, ale vůbec se to nedá srovnat s dřívějším úvazkem v nemocnici.
Závěrem:
Jaké jsou důvody, proč se mnozí z mladých lékařů nedovedou bránit, proč neprotestují a proč opouštějí nemocnici hned, když získají odbornou kvalifikaci? Noční pohotovosti, přesčasové hodiny, stres? Mnozí z nich si představují svůj život v současnosti úplně jinak než předchozí lékařská generace. Neuvědomují si dostatečně, že medicina je dřinou, spočívající na idealizmu, sebeobětování a z toho vyplývající zodpovědnosti.
Pro pohodlnost není v medicině místo!
*Když mi bylo přislíbeno místo na interním oddělení jedné renomované kliniky, byla jsem super šťastná. Právě jsem ukončila svá studia a myslela, že teď začne má kariéra. Tento pocit se mi však brzy úplně ztratil. Už za pouhý týden jsem byla zcela sama zodpovědná za práci na oddělení, kde se na mě spoléhalo patnáct těžce nemocných.
Vyhodnocovat laboratorní výsledky, stanovit diagnózy, vyplňovat různé formuláře, promlouvat s rodinnými příslušníky nejenom nemocných, ale i zemřelých, když přitom už na chodbě stáli nově příchozí pacienti – každodenně se opakující chaotická situace. Žádná příležitost, abych si mohla aspoň trochu oddychnout...Třikrát v týdnu noční služba, jednou za měsíc víkendová.
Každý večer jsem myslela na to, že snad ráno zase objevím na oddělení v posteli někoho mrtvého z mých pacientů. Postupně jsem nemohla vůbec spát, dostávala jsem návaly horka, závratě, začla jsem panikařit. Často jsem se doma v noci probudila -pokud jsem vůbec usnula- zavolala na oddělení a žádala, aby mi sdělili laboratorní výsledky některých pacientů, kteří mi obzvlášť dělali velké starosti. Přemýšlela a rozvažovala jsem o tom, zda mám brát prášky na spaní a proti strachu. Časem se moje nespavost a pocity strachu sice trochu zlepšily, ale až dosud zcela nepřestaly...
*Když někdo z nás v práci chyběl, celý organizační systém se na oddělení zhroutil. To jsem poznal hned v mém prvním pracovním týdnu. Jednoho rána zanedlouho nato jsem si netroufal, abych vůbec z lékařského pokoje na oddělení vyšel. Předchozího dne jsme totiž přijali pacientku s akutně ucpanou plicní tepnou, což se zpočátku vůbec nezjistilo, tudíž jsem ji bohužel příliš pozdě přeložil na jednotku intenzivní péče. Když jsem se ráno dozvěděl, jak to s ní skončilo, muselo mých dvacet pacientů čekat na mou vizitu, až jsem se na pokoji vynaříkal a doslova zoufale skoro vykřičel. To mě úplně zničilo a dodnes se nemohu zbavit strachu, abych neudělal zase nějakou chybu.
*Jednou jsem se na operačním sále málem pozvracel. Od mého prvního pracovního dne mě často bolí břicho a někdy celý den ani nejím. A když, tak nějakou maličkost z kantýny, kterou jím zpravidla na záchodě, kdybych se náhodou měl třeba pozvracet. Jednou jsem měl tak silné bolesti, že mi můj ošetřující lékař vyjednal termín, abych byl vyšetřen magnetickou rezistencí. Zástupce primáře to však zamítl a aniž by na mě bral ohled řekl, abych si to posunul na jindy. Pak mi taky jednou dal náš primář tuto brutální radu: „Ty musíš přece vědět, že doma můžeš zůstat jen tehdy, když ti někdo usekne hlavu. Jinak to nepřichází v úvahu!!“
*Můj šéf byl občas nabručený a často nám i nadával. Hlavně jsem se vždy obávala ranního pohovoru na primárce. Bylo to skoro jako při vojenském raportu: Jaké chyby se staly, kdo je zavinil a za ně zodpovídá? V takovém prostředí jsem si netroufala k němu jít, abych se ho na něco zeptala, co mi nebylo jasné. Ukázat svou slabost, to jsem prostě nepřekonala.
*Po dosažení své specializace jsem měla šanci na slibnou kariéru. Můj primář mi dokonce nabídl, že mě v tom bude podporovat. Až jsem náhle poznala, že to všechno vůbec nechci a dala jsem výpověď. Nepracuji už v nemocnici, ale s jedním kolegou ve společné ordinaci. I tam je sice stres, ale vůbec se to nedá srovnat s dřívějším úvazkem v nemocnici.
Závěrem:
Jaké jsou důvody, proč se mnozí z mladých lékařů nedovedou bránit, proč neprotestují a proč opouštějí nemocnici hned, když získají odbornou kvalifikaci? Noční pohotovosti, přesčasové hodiny, stres? Mnozí z nich si představují svůj život v současnosti úplně jinak než předchozí lékařská generace. Neuvědomují si dostatečně, že medicina je dřinou, spočívající na idealizmu, sebeobětování a z toho vyplývající zodpovědnosti.
Pro pohodlnost není v medicině místo!
Tipů: 14
» 25.02.16
» komentářů: 11
» čteno: 643(18)
» posláno: 0
» nahlásit
» 25.02.2016 - 10:01
detektor
Hezky jsi to napsal a myslím, že to není problém jen ve zdravotnictví...ST
» 25.02.2016 - 11:10
Nevidím do toho. Je mi jasné, že to není žádný pohodový seriál, ale pořádný zápřah. Je to prostě poslání. Kdo to tak nevidí, nemůže to vydržet.
ST
ST
» 25.02.2016 - 12:38
Paulmatthiole
Kantořina, medicína, a tak dále, a tak dále... peníze, jasně. Ale nejsou všechno - mnohem víc dělá samotná atmosféra na pracovišti, to jest přístup vedení a kolegů. Díky tomu se dá zvládnout i pozoruhodně velká zátěž. Je - li ovšem nadřízený, s prominutím, příslovečným nukleárním hovadem, případně pokud mám permanentně konat práci za jiné, jde to... ale do jisté míry. Potom následuje dead line, přes níž nejede vlak.
Dávno jsem si odvykl polemizovat o tom či onom, a pokud by na mě někdo v reálu zkusil vystartovat způsobem, který neodpovídá běžnému standardu, s velmi zlou by se potázal. Platí to jak v zaměstnání, tak v normálním životě.
Zrovna z minulého týdne mám takový zážitek - v metru stála mladá paní, cosi lovila v mobilu, zatímco jedna její ratolest dosti brutálním způsobem škrtila druhou, přičemž se ona dvojice v tomto romantickém objetí převalovala za bílou čáru a hrozilo, že co nevidět spadne do kolejiště.
Když se stav poměrně dlouhou dobu neměnil, ve vší slušnosti jsem na tento fakt onu paní upozornil - dostalo se mi odpovědi, cituji: "a co se do toho serete? Vadí vám něco?"
V ten moment jsem se k ní naklonil a sdělil jí toto:
"Ano, je mi do toho hodně, protože až ti vaši dva sráči spadnou do kolejí a souprava je rozmázne po nástupišti, tak se nedostanu domů dřív, než ten svinčík, co z nich bude, někdo uklidí. A to bude zatraceně dlouho trvat."
Možná jsem se přitom netvářil dvakrát vlídně, to připouštím. Paní jen polkla a v tu ránu začala fungovat tak, jak fungovat měla. Je velmi smutné, že někteří lidé si vzpomenou na své povinnosti a slušné chování až v okamžiku, kdy jim někdo jejich hrubý pytel opraví hrubou záplatou.
Dávno jsem si odvykl polemizovat o tom či onom, a pokud by na mě někdo v reálu zkusil vystartovat způsobem, který neodpovídá běžnému standardu, s velmi zlou by se potázal. Platí to jak v zaměstnání, tak v normálním životě.
Zrovna z minulého týdne mám takový zážitek - v metru stála mladá paní, cosi lovila v mobilu, zatímco jedna její ratolest dosti brutálním způsobem škrtila druhou, přičemž se ona dvojice v tomto romantickém objetí převalovala za bílou čáru a hrozilo, že co nevidět spadne do kolejiště.
Když se stav poměrně dlouhou dobu neměnil, ve vší slušnosti jsem na tento fakt onu paní upozornil - dostalo se mi odpovědi, cituji: "a co se do toho serete? Vadí vám něco?"
V ten moment jsem se k ní naklonil a sdělil jí toto:
"Ano, je mi do toho hodně, protože až ti vaši dva sráči spadnou do kolejí a souprava je rozmázne po nástupišti, tak se nedostanu domů dřív, než ten svinčík, co z nich bude, někdo uklidí. A to bude zatraceně dlouho trvat."
Možná jsem se přitom netvářil dvakrát vlídně, to připouštím. Paní jen polkla a v tu ránu začala fungovat tak, jak fungovat měla. Je velmi smutné, že někteří lidé si vzpomenou na své povinnosti a slušné chování až v okamžiku, kdy jim někdo jejich hrubý pytel opraví hrubou záplatou.
» 25.02.2016 - 18:41
Paulmatthiole: děkuji za Tvou obsáhlou reakci na můj (provokativní?) příspěvek! :-))
» 25.02.2016 - 19:05
Velmi zajímavá úvaha pro nezasvěcené do zákulisí o kterém toho moc nevědí. Přidám jen, že tento stres panuje i v jiných oborech. Sám jsem před takovým raději prchl do jiného oboru proto, abych to přežil a žil. Ne každý tomu tlaku dokáže vzdorovat dlouhodobě a třeba i vůbec.ST
» 27.02.2016 - 03:01
no ano, provokativní závěr :) mně osobně se chce říct, že sebeobětování je sice hezká věc, ale jako se vším, jak se říká "ocamcaď, pocamcaď".. a upřímně si myslím, že dobrý (nejenom) lékař, je především odpočinutý a v rámci možností nevystresovaný lékař (ano, je mi jasné, že oba tyto faktory jsou v některých oborech velmi těžce uchopitelné, ale právě proto by se mělo dělat něco pro to, aby to šlo líp).. protože tam, kde je únava a stres, je otevřený obrovský prostor pro chyby..
se nedivím, já bych zdrhla taky :)) čím jsem starší, jednoduše přicházím na to, že chci žít svůj vlastní život víc, než život druhých.. tzn., že už se vzdávám i různých sebeobětí.. a je mi líp
ráda jsem si početla, díky
se nedivím, já bych zdrhla taky :)) čím jsem starší, jednoduše přicházím na to, že chci žít svůj vlastní život víc, než život druhých.. tzn., že už se vzdávám i různých sebeobětí.. a je mi líp
ráda jsem si početla, díky
» 27.02.2016 - 10:21
krizekkk
V téhle zemi byla v minulém století popravena slušnost. A děti s ptají ...
» 08.03.2016 - 06:24
Mnoho profesí je zodpovědných, ale doktořina je TOP. Tam jde o životy v přímém každodenním procesu a to zvládat je obdivuhodné a velmi náročné. Mají můj obdiv. Díky za ty příběhy **
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *Testosteron* | Následující: *Fata Morgana*