Když vědomí končí svůj den

Potichoučku vypínám si vědomí
když končí nocí den, ne však krásným snem
osamělá usínám a bdím s tím
že příští den bude nevinen
a neponese celého týdne tíhu
snad ani inspiraci harfy k představám
snad mohu dýchat v klidu
ne.

Dýchat totiž přestávám…
a struny popraskaly s šíleným bzukotem.

Kopyta divnosti dupou do hlavy a ženou se jak kamsi hleď
noční můry polykají světlo snad ze všech hvězd
kam se ženu, bdělá v noci a bez sebe…
do sebe, v sebezpychnutí…
ne.

Ztrácím se ve svém okouzlení anebo nevědomoznění
vypínám raději den, co vzácně nocí končí a nikdy se snad nedokončí

Tak neskončeně končí spousta dní… jen těch všedních.
Kam se ale rozkutálejí? Kam cupitají?
Proč se některé dni nevrací?
Když chci!

Proč se nevrací všechny dny krásné a nevšední?
Vše zbývá pro dny všední, jsou však dny s maskou noční
nebo dny k znevšednění… kouzlem vzácněny… kdo ví…

Tmou naivity oči mé proniknout se snaží
jak vpila bych se do vlastních stěn
jsem sama, sama jen

a to nekonečné chtění
vykutálet se ven
kamkoliv za obzorem...
z neskončených dní do nenačatých nocí

kouzelně vzácněných.


.