Otisky minulého života

Stará betonová cesta lemovaná mohutnými stromy
linoucí se kolem řeky k blízkému jezu
snad sloužila už při jeho stavbě.

Pomalu se procházím pod vysokými korunami bez listí
a sleduji stopy otisknuté v kdysi měkkém betonu.

Stopy malých bot
co přecupitaly šikmo přes betonový blok
vlnivé dráhy jak opilého jízdního kola
dokonce vzorek plášťů je čitelný
a krásné otisky tlapek psa
snad může své stopy vidět ze psího nebe
tak dávné jsou
je zvláštní, že drží tvar
čas je nevydrolil.

Skrz holé větve stromů pohlédnu k nebi
mraky letí, jak by spěchaly kamsi se rozplynout
zvuky okolí se ztrácí a já slyším vzdálené psí štěknutí
přivřu oči a průhledně mlhavé tělo tmavého psa
zpomaleně ťapká ve svých stopách…
vhlížím do minulosti?

Další, hlasitější štěknutí
a mně skoro až na ramena skočí černý pes
olízne mi tvář a já leknutím vyjeknu…

„Benééé, co to vyvádíš!“
křičí páníček a rychle se mi omlouvá.

Podrbu psa za krkem a za uchem
odměnou mi vrtění ocásku
a krásně hnědé dobrácké oči na mě s údivem hledí
usmívám se, je nádherný.

Pes se najednou ohlédne a pohlíží na stopy
podívá se na mě, znovu na stopy…

přiblíží se k nim a jednu po druhé očuchává
pak znovu pohled z očí do očí, jako by říkal:
„Jsou moje, víš, tenkrát to čvachtalo a nelíbilo se mi to…“

Pohladím ho
a mou dlaní projde teplo a podivná síla
zachvějeme se oba…

„Benééé... hvízd!!“

poslední pohled a Ben peláší za pánem.

Jdu dál po betonových dílcích cesty
a prohlížím si otisky bot…
co kdyby…

psst…



.