Slečna A

Chybí mi, jako safír, její oči
hleděly na mne, já utápěl
se v nich, ve víru její krásy se točil.
Kotel mých vášní se silně roztápěl.

Jako nejtvrdší droga, její úsměv
pro mě byl. Já potřeboval ho
jako květina vodu, cítil jsem hněv.
Já věděl, že nikdy má nebude...

Smýšlení naše bylo stejné.
Zvrácené, hojně temné.
A tak došli jsme chvíle,
kdy marné byly jakékoliv píle,
a my ochutnali tekutiny své životodárné.

S tělem anděla, jako socha mistrů
sochařů, lákala mne mnoho.
Odolat pokušení nebylo možné,
ukojení jsem s ní dosáhl nejednoho.

Ona jako nymfa, věčné hřešení
jež naplňovalo mé touhy,
nikdo nesměl znáti, zakrývalo mlčení.

A ač rád jsem s ní dělal věci
nekalé, Srdce mé puklo jako
skála, nic nebylo v mé moci.
Já věděl, že nikdy má nebude...

Nesmírná její krása chybí mi
jako nic. Uvězněn za masovými zdmi,
jen vzpomínky mám, a utrpení,
které jen sílí, dodalo mi utvrzení.
Já vím, že nikdy má nebude...