v zátiší s chřestem...

to už tak bývá
že svá trápení
každý považuje za největší

někdy bývám nešťastný
a dovedu tím nakazit i druhé
to když je miluji a oni mne
neboť vidí jen jednu mou stránku
a pak jsou zklamáni
když se dotknu jejich osudů
svou rozpolceností
a odhalí to stinné

co je zvláštní
že to může být i obráceně
milovat divokost a nebezpečí
a pak se cítit rozčarovaně
když zjistím
že v sobě nosím touhu
po laskavosti
a něžnosti lidské

často mi vrtá hlavou
proč asi člověk sní
co jej vlastně ze sebe samého vyhání
možná
když se takhle vaše já uvolní
je pryč i utrpení
které nevědomky působíte jiným

oknem zívlo olověné jitro
deštivého zimního dne
a někde úplně na pomezí
mezi vědomím
a okamžikem snění
na vteřinu
problesklo místo nesmrtelných

v jediném taktu starodávné hudby
vychutnávám chladně jasnou
tvrdě úsměvnou moudrost
uzrálého plodu
za tichého kolébání větru

o rozhodnutí