Chuť

Zaklepu a dveře otevřu,
zanedlouho budu součástí obřadu.
Tak zlého, tak krutého, nelze popsati slovy,
je noc, tichá noc, my vzhůru jsme jak sovy.

Muž v krásném obleku, třicátá léta,
potřese mi rukou a usadí mne
ke stolu, natěšené mé srdce bije,
a započnou hrůzy světa.

Oběť, cíl, poklidně sedí s námi,
hostitel absinth rozlévá.
Jsme i ve společnosti dámy,
ta v lehkém opojení už se kolébá.

Všichni sedí, diskutují nad hnusem a smrtí,
touha po vraždě mysl mi drtí.
Dáma s ďáblem v těle nedočkavě se vrtí,
brzy přijde náš čas...

V hlavě mi křičí ten známý hlas.
"Zabijeme jednoho z Vás!"
hostitel řekl, hlasem silným
ale intelektuálním, všichni víme kdo to bude...

Služebná donáší nástroje smrti,
mám volbu první, vstanu a zvolím.
Nůž jak na slony, třpytí se v odlesku svíčky,
neovládám své tělo, vnitřnímu pudu se podvolím,
jak krásné a slastné jsou tyto hříčky.

Oběť se zmítá v halucinacích absinthu a mlčí,
všichni drží v ruce nástroje jak zuby vlčí,
připraveny zakousnout se do kůže bělavé.
Bude to kruté, špinavé a bolavé.

Přistoupě k oběti, bodám první,
jeho tělo v agonii se vlní.
Bolest cítí, neschopen se bránit,
opitý je Smaragdem, nemá se jak chránit.

Tvoří se první krvavé kaňky,
rozprouděné mám své chuťové buňky.
Slíznu krev ze svého nože,
tak sladké a teplé, ó zasraný bože!

Zbytek přátel přidává se ke mně,
koukáme na sebe, smějeme se temně.
Trhám košili a řežu jemně,
kůži bílou jako sémě...

Kousek masa, jež jsem vyřízl,
ochutnávám s nadšením
a polomrtvé podsvinče
ozývá se jen kvičením.

Je čas na přípitek, zvedáme číše,
do dějin se toto společenství zapíše.
Jako bestie které kráčeli tímto světem
a předali to nejlepší svým dětem.

Mistr stoupne si za oběť, chitíc ji za ramena,
má proslov, každý poslouchá...
"Smrt je jistá, nikdo se ji nevyhne.
Brzy další život vychladne.
Tak zvu Vás, přátelé, nastavte sklenky.
Napijme se tekutiny blahodárné."

Zaklání hlavu všetušícímu psu,
pomalu řeže, dočkal jsem se toho dnu.

Z rány hluboké, rudé jak záhon růží,
line se proud, doslova srší,
a tak nastavujeme sklenky,
plníme je krví.
Není to naposledy ani poprvý.

Ta kapalina, lepší než kdejaká slast a libido,
dávajíc mi sílu, dávajíc mi odvahu,
naplňuje mne, i mou krutou povahu.

Zvedáme číše s ďábelským smíchem,
již neživá oběť s rozbodaným břichem,
sedí bezvládně na honosné židli,
a my, bestie, vrazi, elita světa,
přikládáme sklenky ke rtům.

Plníme tou tekutinou břicha svá,
klidu dosáhla touha má,
jež celé dny trpí v mém nitru.
Konečně můj život má smysl...

Je čas rozložit ono bezvládné tělo,
dlouho se mi toto udělat chtělo.
Pilky či sekáčky, na tom nezáleží,
nikam nespěcháme, čas pomalu běží.

Přes kosti dostávám se stěží,
k čemu mu bylo že v Boha věří...
My jsme tu Bohové, ti nejkrutější ze všech.
Kdyby to věděl svět, tajil by se mu dech.
____________________

Nakrájen jak mistrem řezníkem, předán je služebné,
provedli jsme zlé věci, ne-li hanebné.

Z kuchyně cítit je jak se smaží a griluje,
nikdo z nás, ani já, své svědomí nezpytuje.
Děláme to pro ukojení našich rozkoší a tužeb,
světu jsme prokázali pár dobrých služeb.

O člověka méně, na světě lépe je,
na jeho mase elita si hoduje.
Tak chutné, sladké a křehké,
je skvělé, jako večeře akorát lehké...

Jsem misantrop, nesnáším lidi.
Na ulici na mě všichni s úsměvem hledí.
Netuší co jsem zač, čeho jsem schopen,
jdu domů, ve své temné mysli budu znovu topen...