měsíc se dral umaštěnou oblohou...

vítr jej laskal
dětskými prstíky
dovnitř pronikaly vůně rozkoše
ale vlastně to nebyly vůně
protože je nevnímal čichem
neměl totiž čich

vypadalo to
že mu tělem cosi prostupuje
a přece to nebylo popsatelné
bylo to něco
co nemá jméno
neboť slova která znal
myšlenky které používal
nebyly k ničemu

pak ji spatřil
chtěl na ni zavolat
v mysli vznikala potřebná písmena
ale nemohl je vyslovit
nedala se vyslovit
neměl čím

na chvíli jej zachvátila panika

pak si ji uvědomil
intenzivně pocítil náklonnost
jakoby se rozestřela do prostoru
pronikla do jeho mozku
a pozdravila

vlastně to nebyla slova
ale něco mnohem lepšího
myšlenkové symboly
naplněné výmluvnými odstíny
jaké slova nemohou postihnout

jak je možné takhle povídat bez mluvení?

usmála se
vždycky jsem si s tebou povídala
jen jsi mi nerozuměl

teď už vím jaké to je
zakusit ten prudký a opojný pocit
z vlastní existence