Peklotoč 1, 2

1.

Bůh lenosti Bushyasta vyvaloval své tučné tělo na zdobené lenošce. Na stole před ním se nacházely ty nejvybranější pochoutky, které svět lidí dokáže nabídnout. Vše bylo téměř netknuté, chybělo jen pár kuliček hroznového vína, čerstvě dovezeného z prosluněných vinic na jihu Francie. Pozvedl oči k postavě, která vešla do jeho svatyně.
Jedna z mnoha Luciferových manželek Agrat-Bat-Makham, spoře oděná do několika stříbrných řetízků, beze slova přešla k lenošce. Posadila se na její okraj a se svůdným úsměvem zavrněla: „Něco pro tebe mám.“
Bushyasta si povzdechl a bylo na něm znát, že se musel přemáhat. Ale nakonec přece jen promluvil: „Dneska nemám chuť.“
„Kvůli tomu tady nejsem,“ odvětila pobaveně.
Jestli ještě před okamžikem Bushyasta projevil jakýkoli, byť jen minimální zájem, hned opadl. Nestálo mu za to v ani v otázce povytáhnout obočí.
„Mám pro tebe psaní,“ řekla otráveně Agrat. Když zjistila, že z něho nic dalšího nevypadne, začala se rozhlížet po rozměrných tapisériích, které pokrývaly vysoké stěny Bushyastova domu. Historické výjevy v mnoha barvách. Umělecké skvosty nedozírné hodnoty vytvořené legendárními tkalci před tisícovkami let.
„Čti,“ ozval se bůh.
Agrat rozlomila rudou pečeť a rozložila pergamen. Trochu si odchrchlala a začala číst: „My, vládce Pekel, Lucifer, řečený též Satan, Belzebub, Asmodeus, Moloch - “
„To přeskoč,“ přerušil ji Bushyasta.
„Přátelský tímto žádáme Bushyastu, boha lenosti, vládce nudy, krále zahálky, vůdce všeho nicnedělání, pána - “
„To přeskoč.“
„Ve vší ústě podepsán krví nevinných panen, Lucifer,“ démonka zlomyslnosti se usmála a odložila hustě popsaný dopis na stůl mezi tácy se stejky z arizonských býčků. Ať si to přečte sám, třeba až na svatého Dyndy.
Koutky úst boha lenosti se zachvěly. „Grafoman.“
Agrat v tom okamžiku věděla, že dostane, co chce. Nechodívala sem proto, že by snad on ji dokázal tělesně potěšit. Podařilo se jí rozesmát samotného boha lenosti. V takových chvílích bývá Bushysta ke svým hostům velmi štědrý.
Pobavený bůh téměř neznatelně pokynul hlavou ke stolu s pochoutkami.

2.

„Ježíši, co děláš v pekle?!“
„Znáš to, jako všichni svatí, za obchodem. A co ty, Jidáši, koukám, že se stále smažíš.“
„Není to tak hrozný jako dřív,“ řekl Jidáš a neklidně se zavrtěl na rozpáleném ocelovém křesle. Dým z jeho těla se vznášel ke stropu kobky. Sem tam bylo slyšet praskání pečené kůže. „Zvykám si. Ale když už jdeš kolem, mohl bys mě spasit, co na to říkáš?“
Ježíš se zamyslel. „To bych mohl. Třicet stříbrných.“
Jidáš si odfrknul: „Nemám,“ poklepal prstem na žhnoucí opěrku. Při každém doteku se objevil obláček kouře. „Zbylo mi jenom tohle křeslo.“
Ježíš na to neřekl nic.
„Kde je tvoje milosrdenství, vždyť vidíš, jak trpím,“ pronesl vágně Jidáš a chvíli to vypadalo, jako by si v křesle hověl. „Už to nebude trvat dlouho a začne se mi to líbit.“
Ježíš se otočil a beze slova odešel.

I když si Jidáš na pekelný žár zvykal už dva tisíce let, přesto se mu chtělo křičet. Doprošoval by se Ježíše, ale věděl, že by to nebylo nic platné. Stejná písnička jako vždycky. Třicet stříbrných! Třicet stříbrných! Už ze sebe nebude dělat šaška. Položil dlaň na křeslo. Sledoval proužky dýmu a věděl, že ještě potrvá věky, než si zamiluje pekelný žár a konečně se změní v démona.
Z chodby zaslechl kroky. Že by se vracel Ježíš?

Do místnosti vstoupila Agrat.
„Přišla sis hrát s křeslem?“ vyprskl Jidáš, jakmile ji spatřil a horké sliny se vypařily ještě dřív, než stihly opustit ústa.
Démonka se vesela zasmála, přešla k němu a dotkla se opěrky. „Studené,“ konstatovala. Naklonila se k jeho uchu a pošeptala: „Co by sis přál nejvíc?“
„Zbav mě toho křesla,“ zavrčel Jidáš.
Agrat se obkročmo posadila Jidášovi do klína a párkrát se zhoupla. Špičkou jazyka mu olízla tvář a opět pošeptala do ucha: „Chutnáš jako pečený kuře.“
„Jsem i tak měkkej,“ poznamenal Jidáš. Neměl ji rád. Na druhou stranu, v porovnání se slovy, kterými bychom popsali jeho pocity vůči ostatním zplozencům Pekla, to zní jako lichotka. Agrat nebyla zlá. Byla prostě jenom zlomyslná.
Démonka nastavila ruku a rozevřela pěst. V dlani ležel malý trs hroznového vína.
„Otrávený víno?“ zeptal se znechuceně Jidáš. „To nedokážeš vymyslet nic lepšího?“
„Ale no tak. Tohle ti bude chutnat,“ vybízela ho, když viděla jeho zamračený pohled. Jednu kuličku odtrhla.„Ty snad máš co ztratit?“
Jidáš tu sedí v křesle a ještě asi dlouho bude. Co by dal za to, kdyby ochutnal nějakou dobrotu, aniž by se další týdny svíjel více, než bývá zvykem. Možná i to trápení bude stát za to.
Víno bylo výborné a také první, které za posledních tisíc let ochutnal. I druhou kuličku pomalu převaloval v ústech, pak ještě pomaleji, a když už nebylo co převalovat, spolknul povařenou slupku. Chtěl se Agrat zeptat, odkud ho má. Ale nějak se mu nechtělo. Vlastně se mu nechtělo vůbec nic. Ani nepohnul očima, když Agrat vstala a na rozloučenou se znovu dotkla opěrky. Teplota křesla začala prudce vzrůstat, chytilo rudou a pak bílou barvu.
Jidáš sice vnímal, jak žár spaluje jeho tělo, ale vůbec nic si z toho nedělal. Nořil se čím dál hlouběji a rychle klesal až na samé dno toho pocitu. Téměř se mohl dotknout nicoty. Zůstal jenom on a možná i bolest skrčená někde v koutku mysli. Byl příliš líný na to, aby si ji vůbec připustil.