mít své útočiště...

aby o tom něco člověk věděl
měl by žít ve sféře normálního a možného

a tak jsem přemýšlel
o hloubce
až tam kde leží příčiny
neboť v jejich poznání
spočívá myšlení
takže se z pocitů stávají poznatky
a začínají vyzařovat
to co obsahují

třeba uvědomění
že už nejsem mladík
že mě něco opustilo
že už ve mně není cosi
co mne doprovázelo
co ke mně patřilo
totiž přání mít učitele
a slyšet učení

myšlenky neodbytné
vynořující se z vod
světélkující z hvězd
slévající se z paprsků
doléhají

srdce neztišené
neklid duše
stoupající z kouře
dýchající z veršů
kanoucí z prastarých nauk

povšiml jsem si dívky
s krásně lesklými vlahými ústy
kterak odhazuje sníh
zapůsobila na mne
jako Mozartova ,,Fialka,,
nebo Schubertovo ,,Plníš opět keř i dol,,
a její ňadra se zvedala z lučin
na kterých raší petrklíče

vyměnila se mnou
pár žertovných slov
přitom položila levou nohu
na mou pravou
a učinila pohyb
jaký činí ženy
když vyzývají muže k požitkům
jimž se říká šplhání na stromy

cítil jsem rozpalovat krev
a uvědomil si
že většina lidí je padající listí
poletují zmítají se
otáčí se ve vzduchu
až se dotřepetají k zemi
jiní však mají svou dráhu
a vítr je nedostihne
není třeba je brát vážně
jinak se jim totiž křivdí
vážnost je přeceňováním času
oni mají radši šprým
protože věčnost je jen okamžik
právě tak dlouhý pro špásování