Paní a sluha, úsměv hříchu

Tiše ležela pole, tiše stál les
kolem cesta vedla, omamně voněl bez
vznosně má paní na koni v sedle usazena
jen lehce střevíčkem dotkla se mého ramene
když provázel jsem ji jdouc vedle koně.

Shlédla dolů, úsměv k tomu a okem na mne mrkla
zážitkem pro mne bylo sesadit ji z koně
když držel jsem ji v pase, projela mnou síla muže
mrazivá horkost projela mnou všude…

Stála tak blízko a hleděla mi do očí
když šňůrky mé haleny rozvazovala
hruď mou odhalila, pohladila
políbení na tvář i na krk mi dala
a její něžné ručky počaly krajkový živůtek
háček po háčku pomaloučku rozepínat
až bělostná ňadra pevná
se k mému zraku vyhoupla… ach
šaty lehce sklouzly jí po těle
u kotníků modrá hromádka saténová.

Tělo labutě s chmýřím lehounkým
skrývající vznešené tajemství…
když šňůrky mých kalhot rozvázala
sílící napnutost obnažila
touhu pozvednutou k výsosti
má zvědavá ruka dotkla se korálku
a prsty hladily měkkost v horké rose…

až její tělo v náruč se mi sesunulo
tak křehkou do trávy jsem ji položil
kolínka její uchopil a vzdálil od sebe
bych pohlédl v sídlo její rozkoše
pak necítil jsem již nic
než touhu vniknout hluboce v chrám
pomilovat ji snad víc, než král… ach…
s výkřikem její oči zalily se slzami
hříšní a šťastní povzneseni nad zemí

ještě chvěla se, když pomohl jsem jí vstát
a oblékl v drahý královský šat
řekla a okem mrkla:
„Na vyjížďku spolu pojedeme vícekrát.“
A já, sluha, pokorně se poklonil
a s šibalským úsměvem
souhlasil



.