*Snová předtucha*

Jeden z mostů je svým způsobem zvláštní. Na jeho zábradlí totiž navěsily zamilované dvojice mnoho různě velkých zámků jako důkaz své ocelově pevné a nezměnitelné lásky.

Jedné noci se mi o tomhle mostu zdálo: ve večerním šeru tam stála dvojice, z níž žena právě usilovně bránila mužovi, aby jí nevyrval z rukou kočárek, z něhož vykukovaly drobné hlavičky dvojčátek. Když poznal, že se mu nepodaří co zamýšlel, odvrátil se od ní a utíkal pryč.

V tom okamžiku jsem poznal, že je to pokladní úředník místní mezinárodní banky s centrálou ve Francii, u kterého jsem si občas vybíral peníze v hotovosti. V rozbouřené řece pod mostem hučely obrovské vlny a žena s kočárkem spěchala opačným směrem do středu města. Hlavičky dvojčátek už jsem neviděl, takže to dělalo dojem, že je kočárek prázdný.

Když jsem se ráno probudil, promítl se mi znovu můj sen jako ve zpomaleném filmu. Nemohl jsem si vysvětlit, jak vůbec mohlo dojít k tomu, že se mi něco tak zvláštního zdálo. Moje podvědomí mě neustále nutilo, abych se pokusil aspoň poodhalit pozadí tohoto podivného snu, pokud to vůbec je možné.

Sešel jsem se tedy s mým bývalým spolužákem, nyní policejním úředníkem, a nejprve jsem mu vylíčil, co se mi zdálo a požádal jsem ho: „Jendo, nevěřím sice na výklad snů, ale v tomto případě bych si to s tvojí pomocí přál zkusit. Můžeš mi nějak diskrétně zjistit s kým se onen pokladník v soukromí nejčastěji stýká?“ Odpověděl mi poněkud zdrženlivě: „Něco takového mohu vykonat jenom na příkaz státního návladního. Ale pokusím se to zjistit jako soukromá osoba nepřímo přes moje známé.“

Za několik dnů mi sděluje: „Nic zvláštního. V okruhu jeho mužských přátel pouze jedna svobodná a bezdětná přítelkyně, dosud bez jakýchkoliv závazků.“ Tím mě můj sen přestal dále zajímat.
Na jaře příštího roku došlo jako obvykle k opakované záplavě na loukách za městem. Když voda opadla a říčka se zase uklidnila, našel tam náhodný chodec zauzlenou nákupní tašku a v ní malá dívčí dvojčátka. Soudní pitvou se zjistilo, že byla sice narozena živá, než je někdo vhodil do rozvodněné řeky, ale tak silně nedonošená, že byla velmi pravděpodobně nezpůsobilá k dalšímu životu.

Dozvěděl jsem se o této otřesné události ráno z novin u kiosku, když jsem se ubíral do ordinace okolo banky, kde jsem si chtěl vybrat peníze. Okamžitě se mi vybavil onen podivný sen z loňského roku. Zabočím dovnitř a když nikde nevidím mého známého pokladního, dozvím se od jeho zástupkyně u peněžní přepážky: „Vzal si před několika dny neočekávaně několik dnů dovolené. Pojede do naší centrály v Paříži, aby si osobně domluvil přeložení do Francie. Chce si tam zdokonalit svou francouzštinu, aby se prý trochu dostal někam dál do světa než stále jenom tady u nás“ a významně pozvedla obě obočí.

Tím dostal můj sen naprosto jinou dimenzi, se kterou jsem se musel svěřit Jendovi a pak už všechno běželo jako na běžícím pásu. Analýza DNA potvrdila genetickou jednotu bankovního pokladníka a jeho přítelkyně s utopenými dvojčaty.

Pochopitelně mě zajímalo, jak mohlo k takovéto tragedii dojít a proto jsem se taky zúčastnil soudního jednání, ze kterého jsem si poznamenal několik významných výpovědí:

„Když jsem zjistila, že jsem otěhotněla, nesvěřila jsem se mému příteli, poněvadž jsem se naivně domnívala, že si bude myslet, že ho nutím ke sňatku. Sám to ale asi tak za tři týdny na mně poznal, když u mě začlo těhotenské zvracení. Dále už jsem to nemohla zatajovat.“

„Pro mě to bylo nečekané překvapení, s něčím takovým jsem vůbec nepočítal, ani jsme nic takového před naším sňatkem neplánovali. Naléhal jsem na ni, aby si dala těhotenství přerušit, ale nepodařilo se mi to. Nemohli jsme se domluvit zda a kdy uskutečníme naši svatbu, těhotenství pokračovalo dál a čas nenápadně pokračoval.

Často jsme se zašli na most, kde jsme kdysi zavěsili zámek jako symbol naší pevné lásky, ale prakticky jsme se nemohli k ničemu definitivnímu rozhodnout. Mezitím se promlčel termín k podání žádosti o přerušení těhotenství, takže jsme se smířili s myšlenkou, že se přece jenom vezmeme ještě než se dítě narodí“, oddechne si s úlevou ten, jenž se měl stát nechtěným otcem.

„Po čtvrtém měsíci zvracení přestalo a bývala bych už dávno měla navštívit těhotenskou poradnu, ale jako dosud neprovdané se mi tam nechtělo jít. Neměla jsem už celkem žádných nových obtíží a tak jsem si řekla, že je na to dost času až po sňatku. Jenomže osud tomu chtěl jinak“, vzdychne si nešťastná rodička a je jí do pláče.

Po chvilce rozrušeně pokračuje: „Před dvěma týdny v šestém měsíci těhotenství jsme se večer vraceli přes „náš“ most, jak mu až dosud říkáme. Z jarního tání pod ním mohutně hučela voda a měla jsem z toho dojem, že odplavuje i naši lásku a tím i naši budoucnost kamsi do nedohledna. Bylo mi velmi smutno a cestou domů mně začlo bolet v podbřišku, zprvu málo, ale s každým krokem čím dál víc. Pak jsem objevila, že slabě krvácím a bolesti se stávaly nesnesitelnými. Jen jsme došli domů, musela jsem si lehnout, nic netušíc, že začíná předčasný porod. Zakrátko skutečně došlo k tomu, že jsem porodila ta dvojčátka. Byli jsme oba naprosto bezradni a jakoby ochrnuti, nevědouce co máme dělat.“

„Obě předčasně narozená děvčátka byla sice živá, ale projevy jejich vitality byly minimální. To mi bylo i jako neodborníkovi jasné“, pokračuje pomalu a s lítostným výrazem v obličeji jejich nečekaně nastalý otec. „Promítl jsem si do budoucnosti, že pokud by překonala tuto závažnou fázi nezralosti, čekal by je s největší pravděpodobností život plný tělesných a možná i nervových nedokonalostí a s tím spojených strastiplných omezení pro nás všechny. S touto představou jsem se nemohl smířit.Proto jsem se taky neodhodlal zavolat lékařskou pohotovost a došel jsem sice na první pohled ke krutému, ale pro nás všechny nezbytnému rozhodnutí.

Když moje přítelkyně usnula, vložil jsem obě dítka do nákupní tašky a odešel na náš most. Voda pode mnou hučela, bylo mi do pláče a moje svědomí mě nutilo vrátit se s oběma ubožátky zase domů. Těžko jsem se rozhodoval, než jsem mou ještě žijící zátěž vhodil do rozbouřených vln. Jen málo chybělo, abych tam neskočil taky.“

Obhájce obžalovaných žádal o zproštění viny pro oba dva. Soud ale po zvážení polehčujících okolností udělil pro matku dvojčátek podmíněný trest vazby na jeden rok a dva roky pro jejího přítele.

Pro mě ale tato otřesná událost do dneška neskončila. Ani já sám, ani někdo jiný si nemůžeme vysvětlit spojitost mého dřívějšího snu s činem, který se stal až mnohem později. Přitom nemám a nikdy jsem neměl telepatické schopnosti.