Třpyt slávy kovu, ohně i země

Kov

Silná paže jeho pozvedla svůj meč
třpyt slávy pod jediným Sluncem
leskl se, jak královská pýcha
hrdinský ve všech metajících barvách spektra
do ticha ve skalách nad lesy k nebi míří
jeho ocelová vítězná krása
zaslíbené doby.


Oheň

Hořel den ve slunečním západu
nebe v ohni mlčelo
jen šmouhy mraků chladivé
a rytíř na znaveném koni v lesklém však brnění
vznášel se jak přízrak v ohnivém dne skonání.
Helmice naposled třpytla obzoru na pozdrav
než s večerem pohasla
a hrdě do tmy zmizel rytířský páv
jen chocholem zachvěl se jeho čas.


Země

Potácel se chromý čas, úzkost běží mu naproti
a věčnost dějin z boje přehoupla se
v přirozeném dějství do smrti.
Meče podlehly rzi a brnění spí ve vitríně
lačné oči po vědění vyhleděly z nich dávné snění
slavných soubojů i radosti třpytivé krásy
a rytířské kosti zetlely v hrobě
z hlíny jeho chléb poslední.



.