Prsten

Kroužek zlatý na ruce svého pána seděl,
Zbudován v Hoře Osudu, jež v Mordoru čněla
k výšinám mraků zčernalých, v nichž temnota zela.

Přišla však bitva; spojená vojska elfů a lidí,
Sauron se směje, porážku jejich velikou vidí,

Sám do boje pak vstoupil; šířil kolem sebe strach,
Jen Anárion neustoupil, padl ranou smrtnou však.

Isildur k němu přiskočil, syn mrtvého krále Gondoru,
Sauron se kvapem přiblížil, chtěl zvítězit nocí Mordoru.

Isildur otcova meče se chopil, nepřítel však zlomil jej,
Napřáhl s prstenem ruku v lačnosti, Isildur z ran krvácel.

Pak uchopil jílec meče s čepelí zbylou, po dlani ťal,
A usekl ruku jeho; Isildur vyhrál a Prsten vzal.

Elrond, moudrý elfů pán z Roklinky, posledního domáckého domu,
K pouti k Hoře vybízel přítele, co v myšlenkách na ten Prsten tonul.

Na můstku jej Elrond vybízel, by Prsten do ohně hodil,
Tam zapřel sám sebe Isildur, po moci veliké toužil.

Když však domů se zbylými muži jel, napadli jej skřeti,
On sám padl s šípy v zádech s Prstenem do náruče Řeky.

Prsten se ztratil na chvíli ze světa, v Řece do jezera vplul,
Našel jej jakýs tvor, co ryby chytal z člunu, jmenoval se Gollum.

Gollum s Prstenem prováděl lecjaké špatnosti,
Toužil vyčmuchat kdejaké titěrné tajnosti.

Prsten jej pohltil zcela, když pod hory Gollum se skryl,
Mysl mu v myšlenkách vřela, to když Prsten do ní se ryl.

Gollum byl však až příliš podlý pro Prsten,
Který jej opustil a potkal se s Hobitem.

Bilbo, tak se hobit jmenoval,
S Gollumem cestu ven pak vyhádal.

I když, pravda, měl téměř jistojistě namále,
Vždyť, nevěděl, co děje se v Gollumově duši nekalé.

Dlouhá léta jej měl Bilbo u sebe, nestárl,
Cítil v době řídkost, také však vůbec nemládl.

Po oslavě narozenin svých, Prstenu se vzdal
Na tu radu Gandalfovu, pak po cestě odspěchal.

Prsten dostal Frodo, adoptivní dědic Bilbův milí,
Ihned musel rychle pryč, nezůstat v Kraji ani chvíli.

Spolu s ním šel i Sam Křepelka, Pipin Bral,
Smíšek Brandorád, lepší přátele si nevybral.

Na pouti své potkali však Černé jezdce,
A v Hůrce zas nového přítele Chodce.

Na Větrově, bodnut Frodo byl čepelí bledou,
Kůň Asfaloth odvezl jej k brodu přes Bouřnou.

Tak málem Frodo, hobit mladý, padl jezdcům do rukou,
Než byli Černí koně strženi rozbouřenou řekou.

Tak dospěl Frodo do Roklinky, kde Elrond své sídlo měl,
Tam spatřil Arwen Večernici, nejkrásnější jíž kdo zřel.

Svolána byla rada, určeno Společenstvo z devíti pěších,
Aragorn (přítel Chodec) loučil se s Večernicí v březových lesích.

Přes Cesmínii, přes průsmyk Caradhras, přes doly Morie,
Kde padl Gandalf, šli spolu přátelé do říše Lórien.

Tam vládla moudrá elfů Paní, Galadriel,
Když mladý starý byl Zlatý les Lothlórien.

Dala jim moudré rady, krásné dary, požehnání Sličného lidu,
Smutně mávala tichá, když labutí čluny pluly vodami klidu.

Družina dospěla k Raurosu, na březích Emyn Muil Boromir zemřel,
Jakmile pokusil se vzít Frodovi Prsten; člun s ním pak Rauros sevřel.

A Pipin a Smíšek uneseni byli skřety s hrubým hlasem,
Souzeno jim bylo seznámit se se Železným pasem.

Frodo těžce volil, nakonec se rozhodl, že do Stínu půjde,
Naproti vyplul ku Mordoru, kde sám Prsten svou smrt najde.

A Samvěd Křepelka šel s ním, nechtěl jej jen tak opustit,
Chtěl pomoct pánovi svému, i kdyby měl duši vypustit.

Přes Emyn Muil prošli, s pomocí Golluma, k močálům mrtvým,
Kde tůně jsou černé, zdobené trávou a světlem smrtným.

Přes močály přešli rychle až k bráně Mordoru zavřené,
Tam Sméagol řekl, že zná cestu jinou, schody tajemné.

Sméagol však stále podlý byl, temné plány osnoval,
Věděl, že v horách Mordoru sídlí pavouk, Odula.

Prsten byl stále těžší a těžší, jako úkol přetěžký,
Který se zdál býti i nad jeho síly; počin nadlidský.

V tunelech v horách se Sméagol ztratil z dohledu,
Snad vzbudit hladem prázdnou, tesknící Odulu.

Frodo na útěku lapen byl, Sam pavouka zabil rychle,
Sméagol se kdesi v koutě skryl, zas skřetové kuli pikle.

Průsmyk Cirith Ungol zbaven děsu hmyzího,
Samvěd vstoupil do věže, doupěte skřetího.

Tam našel Froda, vrátil mu Prsten moci,
Pak spolu vytratili se v přítmí noci.

Přes dusivou pláň plnou dávivého prachu,
Procházeli teď beze známky strachu.

Jen před Okem se skrývali, za kameny, hromady hlíny,
Do děr, strží, za pahýly kmenů stromů, a mezi stíny.

Dosáhli Hory Osudu, Sméagol na ně čekal vskrytu,
V mysli své temné měl stále dosud pomstu zlostnou vrytu.

Leč narazil na meč Žihadlo, kterým sekl jej Sam,
A Frodo k Puklinám Osudu pak postupoval sám.

Tam na můstku dlouho stál a přemýšlel,
Dokud Samvěd za ním náhle nepřišel.

Křičel na Froda, ať Prsten do ohně hodí,
Zmizel však jeho pán, neviděn v kruhu chodí.

Gollum udeřil Sama do hlavy, pak na Froda skočil,
Prsten ukousl i prst, vesele pak si zaskotačil.

Frodo se s ním přetahuje, náhle soupeři oba padají,
Hobit se drží okraje, Golluma jazyky lávy lapají.

Ohnivé písmo na Prstenu září,
Ten potom do lávy se rychle noří.

Že pána zachránit musí, Sam věděl náhle pevně,
Pomohl Frodovi, prchá s ním na kus volné země.
To byl konec Prstenu; čas v dny nové hleděl.